Zajímavosti z poradny

Loňský rok by se dal přirovnat k velmi náročnému maratónskému závodu. Na jeho startu jsme věděli, že poběžíme více než 42 km dlouhou trať a zrovna nejsme nijak zvlášť trénovaní na vytrvalostní běhy. Drželo nás však svaté nadšení a dostatek sil, podpořených představou, že se to „nějak zvládne“. Byli jsme na začátku…

Jsme na trati už poměrně dlouho. Unavení, bolaví, energie ubývá, ale finiš je teprve před námi a my do něj „budeme muset“ dát vše, v lepším případě do něj „chceme“ dát vše… Záleží na tom, jak dalece vědomě tento závod běžíme.

Včera po telefonní konzultaci Bachových esencí s jedním klientem jsem si vzpomněla na jeden zážitek.

Miluj sebe sama i když zuříš, jsi smutná, či naštvaná. Miluj svoje negativní pocity stejně, jako ty pozitivní. Miluj svou zuřivost, odmítání, vztek i strach.

Úkolem ženy není na sobě pracovat (milé ženy, nepracujte na sobě, prosím) a vytyčovat si cíle, laťky a být lepší, hnát se za ziskem a zkrátka zdolávat ten život za zdmi domova. To je mužský svět - "lovit mamuty".

Když přestaneme naslouchat svým pocitům a své intuici, naše psyché je zahnána do temnoty, která může být děsivá. V této temnotě se naše pocity a naše tužby stávající destruktivními silami, které jsou připraveny rozpoutat peklo v našem těle i mysli.

Doporučuji svým klientkám, aby si začaly psát deník, aby pochopily své nitro. Své procesy a také své proměny.

Aby se bez obav vypsaly...

Vím, že to uleví, že to pomůže a snadno lze sama sebe zmapovat.
Samozřejmě, když jsme ve fázi strmě dolů, emáme chuť svůj deník použít jako návod.
to je v pořádku.

Co je ale důležitým bodem

Častokrát se na mě obracíte, že byste si rádi udělali kurz či se blíže seznámili s esencemi.
Zde je nutné si uvědomit, pro jaký účel své vzdělání potřebujete.
Pokud se chcete stát praktici Bachových esencí a dělat je opravdu na odborné úrovni a moci se dále vzdělávat, rozhodně doporučuji certifikované kurzy, které se jako jediné dělají v Praze v Krystal Aquamarin.
Pokud vám znalosti stačí pro "domácí použití", doporučuji obrátit se na opravdu dobrého, ověřeného či doporučeného praktika, který kurzy nabízí.

Dobrá rada: Pokud si kdekoliv uděláte necertifikovaný kurz, nelze volně navázat na další level kurzu certifikovaného.

Kurz Bachových esencí pro domácí použití nabízím v červnu >> https://bit.ly/2UFByJi

Nekvalitní praktici
Svou praxi s Bachovými esencemi mám od r. 2011, díky tomu jsem nabyla spoustě zkušeností a praxe. Zkušenému praktikovi se málokdy stane, že by kapky nevybral 100% dobře.
Škála lidí provozující Bachovy esence je různorodá a pestrá, tedy až po lidi, kteří si přečtou jednu knížku o bachovkách, a třeba ještě nějakou plnou nesmyslů, či absolvují víkendový kurz a na základě toho pojmou dojem, že by měli kapky míchat, jsou dostatečně vzdělaní a začnou je nabízet.
Nesprávně vybrané bachovky neuškodí, ovšem ani nepomohou.

Níže na fotografii je dům Dr. Bacha, výborného lékaře a homeopata, který vynalezl Bachovy esence. Dnes je tento dům Bach centrum.

…dítě najednou přestává poslouchat, odporuje, vzdoruje, odmlouvá, je tvrdohlavé, zarputilé, nespokojené, umíněné, náladové, slovník tvoří zejména slova ne, ne, nechci, já sám…, odmítá vše

Věřím a ze své dlouholeté praxe vím, že ženy po porodu jsou velmi zranitelné a bolavé. Právě v tomto citlivém období potřebují jemnou a něžnou péči, pomoc a podporu.

Je náročné být miminku stále k dispozici, je náročné mít celý život vzhůru nohama, je velmi

Vnímám, že se žije velkém tlaku. Být skvělá manželka, matka, milenka, ideálně řešit problémy celosvětového formátu od hořících lesů, po katedrály a ještě podávat naprosto brilantní výkony v práci a nedej bože, když mám chvíli volna, tak lenošit. Tomu se říká novodobě prokrastinace.

Všichni se rodíme jako slabí a chybující lidé. Dál se však rozlišujeme na dva druhy. Jedni si své chyby uvědomují a napravují je, tudíž se zlepšují a zesilují. Stávají se silnými ne proto, že by žádné chyby nedělali, ale proto, že je dokážou nést a poučovat se z nich. Druzí chyby také dělají, ale snaží se je nevidět. Proto je dál opakují. Dál zůstávají nepoučenými a slabými. V životě není ostudou udělat chybu. Ale nepřiznat si ji.

1. Zbytečně odsuzuje. Slabochovi nedojde, že když člověka soudí, nic se o něm nedozvídá. Silní lidé se i chybujícího člověka snaží pochopit, a pokud to pochopit nejde, snaží se alespoň přijmout to, že prochází vývojem a chybami, které ho jistě bolí, ale zároveň také posouvají. Silní lidé to dokážou mimochodem i proto, že to sami zažili. A ocenili, když je druhý neodsuzoval, ale naopak jim naslouchal. Odsuzovat znamená se druhému vzdalovat. Snažit se mu porozumět znamená hledat cestu k němu.

2. Pohrdá lidmi, kteří s ním nesouhlasí. Kdybychom měli pohrdat každým, kdo je jiný než my, pohrdáme celým světem. A pokud nás zklame něčí jednání, potom jen proto, že sami neumíme přijmout odlišnost člověka – jeho právo na vlastní názor, byť by byl chybný. Silní lidé vědí, že jiný názor nikdy není horší nebo lepší, je prostě jen jiný. Je dán tím, čím člověk doposud prošel, čemu věří a kam směřuje. Takový názor je vždycky autentický a osobní.
Silní lidé pochopili, že v jiných pohledech je poklad, který oni sami nemají.

3. Zaměřuje se na nedostatky druhých. Slaboch nikdy nezesílí mimo jiné proto, že se nesoustředí na sebe – své zlepšování. Drbe druhé, hřeje ho, že na nich vidí chyby, jenže to neznamená, že on je bez chyb. Silní lidé nejenže přijímají druhé i s jejich nedostatky, protože nikdo nejsme dokonalý, ale především se soustředí na sebe. A když už k někomu promlouvají, připomínají mu jeho přednosti, ne jeho slabiny. Podporují ho, protože dobře vědí, že jen tak zvedají člověka, který může posléze jednou zvednout i je.
Slabí lidé druhé nezvedají, nemají na to sílu. Silní lidé druhé rádi zvedají, protože díky tomu stále zesilují.

4. Pomlouvá partnera před okolím. Slabí lidé vynášejí špinavé prádlo na veřejnost, protože ho nedokážou prát ve dvou. Nechtějí řešit, chtějí špinit. Vyhledávají společnost, která je polituje, ujistí, že "špatný je ten druhý". A vůbec jim nevadí, že ten, kdo je ujišťuje, nemá ponětí o konkrétním vztahu, natož o konkrétní osobě. Prostě účastnit se špinění ho baví.
Slabí lidé boří. Silní dokážou stavět. A především vědí, že není možné, aby si každý hrál na své písečku. Pak totiž dva lidé společný hrad nepostaví.

5. Svou přetíženost pořád nosí do vztahu. "Mám bebíčko." "Šéf mi ublížil." "Zase si s něčím nevím rady." Každého to občas potká. Pak potřebujeme partnera, aby nás vyslechl, podpořil, vrátil na trať. Jako když skomírající monopost formule 1 potřebuje krátké doplnění paliva v boxech. Jenže není možné v těch boxech stát pořád. Pak se nikam nedojede.
Nikdo za nás nedokáže vyřešit naše problémy. Od toho jsme tu my. Partner máme proto, aby nám ve slabých chvílích připomněl maličkosti, které nám vrátí energii. Právě jeho odlišný pohled na věc nás dokáže osvěžit a posílit. Kdo ale přináší do vztahu permanentně jen svou slabost, ten vztah prostě oslabuje. A s ním i svého partnera, který je součástí vztahu a sám ho neutáhne.

6. Schovává jizvy, dokonce i před nejbližšími. Zdá se to jako opačný přístup, a přesto škodí vztahu úplně stejně. Všichni totiž občas dostaneme od života najevo, že nejsme dokonalí. Složíme se. A tím můžeme oslabit vztah. Proto je důležité se svěřit, sdílet. Sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost. Proto také partnera máme.
Silným lidem sdílení chvilkových slabostí nevadí. Vědí, že alespoň mohou být druhému prospěšní. Posiluje je to. Ano, slabost, o kterou se oba podělí, vlastně posílí jak oba partnery, tak vztah.
Proto mluvme o tom, co nás trápí a s čím bychom si sami neporadili. Tím spíše si připomeneme, jak důležitý pro nás partner je.

7. Myslí si, že všechno musí být snadné. Ne, všechno, co za něco stojí, vyžaduje námahu. Každý úspěch v životě i dlouhodobý vztah. Slabí lidé námahu nezvládnou. Nedokážou dělat kompromisy, překonávat těžké časy, komunikovat o nejasnostech. Utíkají od problémů.
Silní jsou přesný opak. Vědí, že veškeré problémy ve vztahu jsou příležitostí k jeho zlepšení. Ale nemohou na to zůstat sami. Než být ve vztahu se slabochem, je vždy lepší být sám. I slabocha to může naučit, že úspěšné vztahy nepadají z nebe. Vytvářejí se. A rozhodně ne snadno.

8. Oplácí ve zlém. Silný člověk dobře ví, že negativní činy vedou jen k negativním výsledkům. Z pomsty nikdy neplyne nic dobrého. Temnotu nelze vyhnat temnotou.
Proto se silní lidí snaží v temných chvílích spíše zažehnout světlo. Do okamžiků zklamání vnést lásku. Do prázdnoty nějaký pozitivní obsah.
Slabí lidé neumějí nalézt cestu z kruhu ven. Jsou jako čtenář, který čte stále dokola jeden list a odmítá načít novou kapitolu. Jeho příběh se tedy nemůže změnit.

9. Zůstává ve vztahu s někým, koho nenávidí. Možná se usmíváte: Jak by někdo mohl být partnerem, když druhému závidí, nesnáší ho, ubližuje mu? Slabí potřebují hromosvod.
Silní lidé nezůstávají ve vztahu s někým, kdo je zraňuje, kdo jim otravuje život, kdo je nepodporuje. Vědí, že každé okolí nás ovlivňuje. Proto také silní lidé, kteří v takovém vztahu zůstanou déle, než by měli, slábnou.
Mimochodem, nic jiného ani slabý partner ve vztahu nechce – jen oslabit druhého. A mít vítězoslavný pocit, že na světě se má někdo hůř.

10. Vkládá do vztahu příliš obviňování. Vraťte se, prosím, ještě jednou k tomu dialogu na začátku příběhu. Ty, Ty, Ty! Ty za to můžeš. Ty je nejčastější slovo slabocha. Za jeho výsledky v životě může vždycky někdo jiný, nikdy ne on.
Silný člověk je schopen podívat se do zrcadla a říct: "Už dost! Nikdo jiný nemůže sloužit jako moje výmluva pro můj neúspěch nebo neštěstí! Není ničí povinností, aby vyplňoval prázdné místo ve mně. To je můj úkol. Dokud neuznám svou vlastní odpovědnost za svou vlastní prázdnotu a vnitřní bolest, moje problémy budou přetrvávat. Protože je nikdo jiný nemůže vyřešit za mě."
Tak se rodí silný člověk. Nevyhazuje druhé. Ptá se na své chyby, pokud je sám nevidí, a zajímá se o to, proč druhý v jeho společnosti není šťastný. Ví, že existuje mince o dvou stranách. Na jedné straně je ODPOVĚDNOST (ano, já za to mohu). Na druhé straně je PRAVOMOC (ano, já to dokážu napravit).


© Petr Casanova;

Co se mi honí hlavou?
Dnes od brzkého rána přemýšlím na slovíčkem UPŘÍMNOST.
A jak už to tak bývá, připomněl Mi jeden dámský blog,kde občas publikuji, můj starší článek, který je v posledních 14 dnech pro mě opět velmi aktuálním.
Pro sebe i pro vás k ranní či odpolední kávě něco na čtení.
PROČ BÝT UPŘÍMNÍ?
V minulosti jsem byla nucena řešit nejrůznější záležitosti, které ode mě vyžadovaly velkou koncentraci, zklidnění mysli, ujasnění si priorit a svých postojů a hlavně upřímnost… Upřímnost mě samotné k sobě a hlavně k ostatním.
Přišla jsem na to, že:
1. Pokud se rozhodneme situace řešit pravdivě a upřímně, zbavujeme se strachu z toho, jak celá situace dopadne, co na to řekne okolí, bez ohledu na výsledek
Pokud jsme upřímní a řešíme situace v souladu se sebou samým, tak se nestane nic horšího, že se nanejvýš dozvíme, co si o nás ostatní myslí, jaké mají názory a postoje oni. Upřímností zahajujeme proces komunikace, která povede k nějakému řešení nebo závěru.
2. Pokud se rozhodneme být pravdiví, tak zůstaneme zdraví
Tak dlouho jsem v sobě potlačovala spoustu pocitů, které jsem z obavy, jak na to bude druhá strana reagovat, neřekla a vznikl v mém těle obrovsky přetlak a napětí. Odrazilo se to na mém zdraví. Nespavost, kolísavý tlak, spíše nízký, smutek bez důvodu… To vše mě velmi oslabovalo. Dopadlo to tak, že jsem z toho tlaku a strachu, který jsem si v sobě sama vytvořila, omdlela. Toto trvalo několik týdnů…
Na nápravu mého „stavu“ stačil jeden otevřený rozhovor, pouhé vyjasnění situací a upřímné pojmenování věcí. Tlak spolu se spánkem se mi upravily hned druhý den ráno, žaludek během dalších dvou dní. Úsměv se mi vrátil na rty a jsem zase spokojená… Tak dokonalé je naše tělo, tak rychle to funguje… Proč být upřímní?
3. Pokud jsme upřímní, přitahujeme k sobě upřímnost a upřímné lidi
Další výhodu svého rozhodnutí vidím v komunikaci s ostatními. Lidé, kteří jsou pravdiví a upřímní, necítí strach vyjadřovat to, co si myslí, necítí se tudíž ohroženi vašimi názory a komunikace je čistá a jasná. Bez toho, aby si ten druhý bral věci osobně…
Nejvíce konfliktní bývají lidé, kteří se bojí. Raději hned útočí, než by uznali chybu, omluvili se, nebo byli konfrontováni se svým chováním v podobě upřímného rozhovoru. Dobrá zpráva je, že takoví lidé vás přestanou vyhledávat…
4. Pokud jste pravdiví sami k sobě, dokážete být upřímní k ostatním, tak dojdete k tomu, že žijete bez tajemství
Nedávno se mě jedna krásná milá dívka zeptala, jestli mi nevadí, že můj blog a mé psaní odhaluje mé soukromí a cizí lidé ví o mém životě spoustu i nepříjemných věcí. Přemýšlela jsem nad tím, jak to vlastně mám… Prožila jsem mnoho vztahů plných přetvářky a strachu. Když se mi rozpadlo mé, navenek bezproblémové, manželství, rozhodla jsem se, že budu žít otevřeně a upřímně. Žít tak, jako by se na mě někdo díval…
Dokážete si představit, jakou proměnou by prošlo mnoho napovrch ideálních vztahů, které venku působí idylicky a doma za zavřenými dveřmi probíhá tyranie, ponižování, psychický teror, mnohde i násilí, jak by se tyto vztahy přetvořily? Nikdo by si přece nepřál, ať je viděn, když ubližuje… Snažil by se polepšit a změnit. Lidé by sami chtěli na sobě pracovat a rozvíjet láskyplné vztahy. To se bohužel nestane…
Proto tak žiji. Stále s dohledem. �� Jako by někdo stále hlídal správnost a laskavost mých rozhodnutí. Žít tak, abych se za sebe nemusela stydět. Ne před ostatními, ale sama před sebou… Prožila jsem spoustu zlého, jako mnoho z vás, ale tím, že mi píšete a dáváte zpětnou vazbu, jak vám ten nebo onen článek pomohl, vidím další smysl v tom být upřímná a nic neskrývat.
Jsou dny, kdy jsem na sebe hrdá a usínám klidným spánkem a jsou dny, kdy bych zalezla někam pod zem a zůstala tam alespoň týden, aby se na mou chybu zapomnělo…
Jsem stále hledající, jako většina z nás, ale pokaždé, když se mi to podaří a dokážu být upřímná, pravdivá a laskavá jak k sobě, tak k ostatním, začnou se dít malé zázraky a situace, které se mi dřív zdály těžké a složité, v těchto chvílích uvědomění řeším rychlostí blesku a bez ztráty kytičky.
Zkuste si zjednodušit život a buďte upřímní…
Krásné dny v lásce a pravdě.
A kdykoliv se vám to nepovede, tak nezoufejte, to se před vámi jen objevily nové dveře, které třeba otevřít a udělat si pořádek ve svém srdci a svých postojích. Není třeba se obviňovat, ani se trápit…
My lidé jsme tvorové omylní a jak už říká staré přísloví: „Chybami se člověk učí“ ��
Jaké máte zkušenosti s upřímností vy?

Často se mě ptáte, jak být více v ženské energii, jak být více ženami.
Energie ženy je ukrytá v pánvi a bocích. Ženská energie se hromadí zvláště v děloze. Muži takový orgán nemají. Sílu Země si berou od ženy. Jestliže si žena obléká kalhoty, uzavírá kanál spojení se Zemí, blokuje pohyb energie a svou posvátnou schránu tak nechává prázdnou. Nemá se pak o co s mužem podělit. Přitom ženská energie, o niž se žena s mužem rozdělí, dělá muže rozvážnějším, klidnějším, stálejším a orientuje ho k tvůrčí práci.
Když si žena oblékne pěkné šaty nebo sukni, cítí každá žena, jak se mění její stav, jak se probouzí její ženská energie, jak přitahuje pohledy mužů, kteří dávají přednost pohledu na ženu v šatech před ženou v kalhotách, i kdyby byly sebevíc trendy.
Důležitý význam má tvar a délka sukně. Sukně dlouhá až k zemi pomáhá ženě vstřebávat a uchovávat sílu Země. Široký lem sukně, který se pohupuje a točí při pohybu, vytváří torzní pole posilující sílu Země. Navíc je okraj sukně svérázným ochranným kruhem. Chrání ženská sexuální centra. Jejich správná funkce odpovídá za zdraví reprodukčních orgánů a jejich normální funkci.
Dlouhá široká sukně ženě pomáhá udržovat čistotu, nevinnost, bezúhonnost, chrání ji před nevhodnými pohledy, které dokážou probít spodní čakry, a způsobit tak únik sexuální energie, ztrátu ženské přitažlivosti a životní síly. V důsledku toho žena energeticky chudne, nemá co předat svému muži a ztrácí pro něj přitažlivost.
Muži zbavení ženské lásky a laskavosti a tím i síly Země se stávají hrubými, krutými a agresivními. Žena oblékající kalhoty sytí a upevňuje svého ducha mužským způsobem. S mužem jedná rovněž mužským způsobem. V éteru dochází k narušení výměny energií, ve fyzických projevech se objevují nemoci, hádky, neporozumění.
Mnohé moderní ženy dávají nošení kalhot přednost, protože je to pohodlné, stylové, moderní a praktické. Jistěže v džínsách je daleko snazší vykonávat mužskou práci: tahat těžké věci, rychle a obratně se pohybovat apod. Šaty nebo sukně se stávají jakousi brzdou. Přitom právě ony jsou pro ženu požehnáním, protože jim přinášejí harmonii, klid a pokoj. Skutečnou ženu ani nenapadne tahat těžká břemena nebo dělat těžkou práci. Počká na muže, který jí nedokáže pomoc odmítnout.
www.sandraliving.cz

Stydět se za sebe, za svá osudová rozhodnutí v minulosti, za svou duši, nebo tělo, znamená postrádat lásku k sobě.

Pokud nemáš rád/a sám/sama sebe, nedokážeš se otevřít, a opravdově milovat ty, na kterých ti záleží. Je to patový stav. Strnulost duše. A to velmi vyčerpává, přešlapuješ na místě a nemůžeš prožívat to, co prožívat potřebuješ, aby tvá duše pochopila. Nečekej na podněty lásky k sobě zvenčí. Buduj se sebou úplně nový vztah, jako by ses poprvé zamiloval/a a viděl/a tu bytost, kterou jsi a vždy jsi byl/a, úplně novýma očima. Je tak krásná, úžasná a jedinečná. S novým vztahem k sobě začni hned teď, už na nic nečekej, neboť lepší příležitost, než teď, nikdy nenastane.

Dnes si dovoluj s plným vědomím od-pustit sám/sama sobě, protože ti jakýkoli pocit viny v životě neslouží k žádnému dobrému účelu, ale nutí tě stát strnule na jednom místě. S pocitem viny nevychovávej ani své děti, neřeš, kde jsi kdy udělal/a nějakou chybu, protože se přešlapováním v minulosti okrádáš o přítomný okamžik se svými dětmi (i dospělými) právě teď. Sebe i je. Miluj tu bytost, kterou ses stal/a a přijmi, že všechno, co se kdy v tvém životě stalo, je tvou součástí, kterou není třeba měnit. Ani tebe není třeba měnit. Jediné, co dnes měníš, je úhel pohledu, jakým se na sebe díváš, jak o sobě přemýšlíš a jak na základě toho jednáš. Zda jdeš ještě proti sobě, za něco se trestáš, nebo zda již kráčíš vědomě se sebou samým v harmonii a bezpodmínečném přijetí. Začni se na sebe dívat očima lásky a přijetí, každý den se zastav a řekni si několik laskavých vět.

Zasloužíš si laskavost jen tím, že jsi.
Ty nejsi ta myšlenka, která se ti vkrádá každý den do mysli a oslabuje tvé sebe-vědomí. Ty nejsi ta emoce, která tě proměňuje. Ty jsi podstata, na které není, co měnit. Proto přestaň měnit sebe sama a vyměň jen oči, které se dívají nesprávným směrem, uši, které nenaslouchají sobě, ale druhým.
Konec s obviňováním, souzením, krititikou sebe sama.
Konec s touhou změnit sebe, svou podstatu, pro podmínečné přijetí.
Jsi v naprostém pořádku.

A pusť si tuto píseň, jako bys jí zpíval/a sám/sama sobě. Vidět se poprvé očima lásky znamená vidět svou skutečnou podstatu a energii - je to jako vrátit se domů k někomu, kdo tě skutečně zná, kdo s tebou vše prožíval, každý den - jsi to ty.
https://www.youtube.com/watch?v=I4upTPDuHC8

Shumavan

Jestliže se život zastaví a nastane pocit stagnace, že se nic nedá změnit, s ničím pohnout, že je vše na nule a z této situace se nedá odejít, protože tu "existuje" mnoho důvodů, proč to nejde, pak je prospěšné podívat se na otázku lpění.

Většinou to bývá jediná palčivá myšlenka - pevná životní strategie, která stojí jako balvan v cestě a nelze přes ní obejít to, co už srdce ví, že neslouží životu.

A této životní strategie, která je zadaným plánem života budoucnosti, se myšlenky drží pevnou vůlí a nedá se to pustit.
Vždy se pro ní najde mnoho důvodů, které se díky víře v tuto strategii rozkošatí. Proč neodejít. Proč zůstat. Proč stále odcházet ze vztahu do vztahu. Proč nikdy nepřiznat, co skutečně cítím. Proč se trestat zas a znovu za něco, co se stalo dávno. Proč je to morální a dobré. Proč je to jediná jistota, kterou v životě mám a na kterou se mohu kdykoli spolehnout.

Tato životní strategie je Titanic. Je to zdánlivě nepotopitelná loď. Je jedno jestli díky ní pluješ v luxusní kajutě, nebo v třetí třídě. Potápí všechny - nejen tebe, ale i všechno okolo. Je to velmi pomalé potápění, těžko se zachytí, protože zdánlivě v životě přichází úplně jiné "problémy", které odvedou pozornost od skutečnosti, že tyto problémy jdou přes filtr této životní strategie. Co je zjevné je ztráta životní energie - velká únava a tlak na sebe sama, až vyčerpání. A to bývá moment, kdy se rozhoduje, zda se potopíš s tím, nebo nastoupíš do záchranného člunu.

Zkus prohlédnout tento životní balvan (strategii), který pro tebe znamenal dlouho požehnání, jako vše, co život přináší. Před něčím tě chránil. Podívej se na něj upřímně, i na všechny důvody, proč se ho zatím držet. Nepouštěj se ho hned, začni pomalými krůčky až dojdeš do bodu, kdy budeš připraven se přestat držet. Může to být hned teď, ale i mnohem později.

Moment opuštění je uvolněná přítomnost - proud zadržované stojící vody začne volně proudit a tehdy uvidíš, že všechno přichází do života úplně samo - přirozeně. Není třeba věnovat tomu celou svou životní energii.

Je to přirozené, svobodné, tvořící, tak jako ty, kdo to přirozeně vytváří, byť jsi si celou dobu myslel, že tvoříš skrze životní strategii a svou pevnou vůlí. Někdy se to jeví jako rozbouřený oceán, někdy jako klidná hladina. Plaveme proti proudu, vynakládáme hodně sil a nebo se necháme jen nést s důvěrou k tomu, kam nás to odnese. Bez strategie, nebo s ní. Vše je požehnáním.

Reaguji na post mé kamarádky Renáta Ptáčníková.
Byla jsem jako ona a chtěla jsem stihnout všechno. Jenže jsem ztratila možnost být spontánní a veselá, byla jsem sešněrovaná. Okolnosti mě donutili, že to fakt nejde. Dokonalost a touhu chtít vše zvládnout, mě dostala na kolena (panika, strach…a nakonec jsem se zhroutila). A jak napsala má jedna známá Lucie i tohle je třeba zažít, aby si člověk uvědomil.
A tak v pondělky a pátky nepracuji, a tyto dny se snažím věnovat s ohledem na děti maximálně sobě. Třeba: neuvařím, objednám jídlo. Když dám Šimůnka po obědě spinkat/nejdu prát a ani uklízet, ale lehnu si do postele a zabíjím čas čtením, nebo jsem si nově nainstalovala do tabletu hru :D jooo to je odvaz. Mrhám časem a nedělám NIC. Jsme více venku, nebo někam jedeme. Když mi někdo volá, mám pochopení a chápu v jaké je situaci, ale skutečně vás nevezmu ani v pondělí a ani v pátek. Pokud ke mně chcete na konzultaci, určitě si to jde zařídit a přijít v jiné dny. A pokud ne, nevadí. Určitě naleznete jiného odborníka, který vám vyjde vstříc, jak si přejete, a já beru, že je to vše v naprostém pořádku. Jsem jedna a sama a nemůžu stihnout všechno. Nikdy mi tohle z klientů nevyčetl, naopak jsem vždy dostala přívětivého slova a pochopení, což mi pomohlo otevřít mou další komnatu a to komnatu zranitelnosti. Čím více se otevřu, tím více jsem zranitelnější, ale můžeme mít díky tomu k sobě daleko blíž a na společné práci je to velmi znát.
Za masky se už neschovávám, jsem autentická. Jsem svá a dává mi to sílu, kterou jsem tak dlouho hledala…
A tak jsem se stala divokou....Sandrou, matkou.

Myslela jsem si, že lidé dávno ví, že EGO není náš nepřítel. Je to kus nás. Jako je světlo a tma a mince má dvě strany. Tak i tohle je kus nás. Bojovat proti sobe je pošetilé, potlačovat sebe samu je pošetilejší ještě více.
Co přijmeme a proti čemi nebojujeme se stane náš přítel, který nemá potřebu křičet, prát se, přetlačovat...
Přijměte se se vším všudy. Je tolik úlevné si říct: "ano, i tohle jsem já a je to NAPROSTO v pořádku".

Kdysi opravdu dávno, snad před 10-ti lety jsem absolvovala regresi, která byla zaměřená na jeden můj problém a to samota. Dlouho mě to trápilo a neuměla jsem s tím nic dělat.Ukázalo se mi v regresi, že jsem vlastně už po několik životů "sama". V tomto konkrétním jsem bydlela hluboko v lese v chaloupce a byla jsem bylinkářka. Vím, že jsem pomáhala tajně ženám (šlechtě), které bydlely nedaleko v nějakém hradu. Byla jsem známá, ale samozřejmě jen z doslechu a taky kdo si co špital.Vyhledávali mě tajně, ale byla jsem ta zapovězená, jejíž jméno se nesmělo říkat nahlas.Vím, a viděla jsem, že můj domeček je plný sušených bylin a že chodívám tajným vchodem do hradu po točitém kamenném schodišti. Vždy tak, abych nebyla spatřena.Pomáhala jsem šlechtě s nemocema, porody…a ženám s krásou.Cítila jsem se, že je mi 80 let, v té době to samozřejmě bylo velmi nevídané, dožít se tak vysokého věku. Vypadal jsem však velmi mladě, krásně a půvabně. Vypadala jsem na 35 let (tolik je mi nyní). Ženám jsem také pomáhala udržet si krásu a mládí, což se mi dařilo.Kdysi mne však oslovila nějaká dvorní dáma a výsledek nebyl takový jak si představovala a prohlásila o mě, že jsem čarodějnice.Jednoho dne jsem byla ve své chaloupce a slyšela jsem z dáli dusot koní a řinčení zbroje. Věděla jsem co se chystá a proč za mnou jedou, věděla jsem, co mě čeká…nebránila jsem se. V mé chaloupce mě uvěznili a za živa upálili.

Po uplynutí spousty let od této regrese, jsem začala navštěvovat PhDr. Romanu Boháčovou a tam jsme skutečně objevili problém, mé samoty v tomto životě. Tak jak to v každé rodině chodí a v každé se něco děje, každá má svou linii danou a předává se vše, I to co by nemuselo… Tak jsem byla postavena ve svém dětství do role partnera a dětství jsem tudíž nemohal prožít, jak by se patřilo. Častokrát jsem hlídala svého mladšího bratra a tak jsem logicky nemohla hrát si s dětmi. Díky tomuto, jsem v tomto životě opět okusila svou samotu. Děti zpočátku pro mě chodily, ať jdu s nimi ven, ale když jsem nemohla a tolikrát jsem je odmítla, vykašlaly se na mě. Dodnes neumím pořádně navazovat přátelství, nebo se kamarádit. Neměla jsem se to kde naučit.Častokrát jsem sama, ale nějak jsem si na to zvykla a svou samotu už vyhledávám. Ono zvyk je železná košile. Umím se zabavit, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi občas nechybí nějaké družení.

Můj příběh, jak jsem nemohla mít děti určitě už znáte, psala jsem o něm a kdyby ne, tak je zde: http://www.sandraliving.cz/neznanaruc/muj-pribeh docela doplňuje tento příběh, I když vím, je to náročné čtení.

Je to několik let, zpětně co ke mě promlouvá má Duše skrze mé zážitky, kdy jsem přišla 4x o své dítě. Pořád mi chodilo do hlavy, že díky tomu, co jsem zažila bych mohla pomáhat ženám, které tohle potkalo také. Vždy jsem tuto myšlenku odehnala. Tento rok jsem si řekla, že to nebude jen tak, když mi to neustále chodí a vrací se.Nejprve jsem měla veliké pochybnosti, co bych komu říkala, dále jsem pochybovala o sobě samé, jestli to není nějaké volání po nezpracovaném traumatu. Věděla jsem rozumově, že ne, že jsem se tomu věnovala dostatečně. A stále jsem tušila, že v tom je ještě něco jiného, co je mi skryté.Ale stále jsem hledala proč NE.V roce 2017, když ke mě tato myšlenka přišla opětovně, řekla jsem si dobře, budu ji poslouchat a následovat. Vznikly stránky pro ženy, které přišly o své dítě. Nyní jich plnou poradnu.

Toto téma jsem nesčetněkrát zpracovávala a myslela jsem si, že tohle mám zvládnuto. Měla, až v květnu roku 2017 jsem se zůčastnila Astrokonstelací s tématem Tři ženy v nás. Objevovaly jsme v sobě Lilith (děvku), Lunu (matku), Venuši (dítě). Tam jsem se svým příběhem, kdy jsem přišla o své 4 děti byla opětovně konfrontována. Evidentně dle toho, co se událo jsem to měla velmi zpracováno a potřebovalo vše "kosmeticky" doladit. Hrála jsem Lunu a byla jsem velmi, velmi unavená a jediné co jsem neudělala, bylo že jsem tyto děti neuvedla do své nynější rodiny a nepředstavila je a neřekla o nich svým dětem. Vykonala jsem to. Bylo to milé, jemné a nenásilné. Má konstelace byla velmi krátká, klidná a něžná.

Před samotným stavěním si vlastní konstelace si z každou účastnicí těchto Astrokonstelací promluvila astroložka Martina Jirkovská z Prahy a řekla nám více o naší Lilith, Luně a Venuši v jakém je ascendentu apod. Také mi řekla, že jsem poradenský typ a že to, co dělám (Bachovy esence), že je dělám výborně a mám to v horoskopu. Dále mluvila o tom, že mám v horoskopu také nějakou pomoc, že někomu budu pomáhat a že je to dluh z minulosti. Dostaly jsme od masáží až nevím kde všude a že se to objeví. V tu chvíli mi to secvaklo a dostaly jsme se právě k mému projektu Něžná náruč - kdy pomáhám ženám, které přišly o své dítě (narozené či nenarozené). Martina vyhrkla, že to nechtěla říkat, ale nyní ji vše docvaklo, že jsem byla andělíčkářka. A nyní splácím svůj dluh.

Před těmito Astrokonstelacemi jsem aniž bych cokoliv jen tušila, zadala jedné krásné Duši, jestli by mi pro mé klientky vyrobila plstěná miminka, těhotné maminky a také maminky s miminky v náručí**.Po zjištění těchto všech informací, kdy mozaika zapadla do posledního střepu, přišel balík plný plstěných miminek.Věřím, že jednou se všemi ženami, se kterými jsme toto prováděly na jejich přání se jednou sejdeme a že všechny miminka jednou vrátím jejich maminkám.

Volání Duše je něco opravdu neskutečně kouzelného a mocného.

Sandra**tyto miminka, těhulky i maminky s miminky v náručí používáme při terapii či ženském kruhu pro lepší představivost, pro větší autenticitu, kdy se s miminkem loučíme, kdy jim vykládá jejich maminka jak jej miluje a co vše pro něj znamenalo a také pro lepší prožitek, odpoutání se.

„Můj muž má milenku (chcete-li…. Moje žena má milence…), jeden souběžný vztah jsem mu už kdysi odpustila, v dnešní době je to přeci skoro normální, že?

Ale je to tu zase…odejít nechci, máme hypotéku děti…Já se s tím ale nedokážu smířit, stále přemýšlím o tom, co zrovna a s kým dělá, pak mu to vyčtu. Hledám stopy…je to možná hloupé, ale prohlížím mu mobil, počítač i kapsy…Našel si ji přes internetovou seznamku…

Cítím se zraněná a ponížená, mám strach, co bude. Chci, aby se změnil …Chci žít normální život…“


Jistě jste již podobnou situaci slyšeli popisovat své blízké, známé, příbuzné, známé svých známých nebo ji, bohužel, prožíváte Vy sami ve svém osobním příběhu.

Často lidé hledají radu, jak řešit situaci či přemoci strach a odejít z (jejich úhlu pohledu), nefunkčního vztahu. Velké množství lidí hledajících odbornou pomoc se domnívá, že opuštěním partnera stojí na startu nového život. Většinou jsou překvapeni, že opak bývá pravdou.

Úkol (tedy v tomto případě odchod od partnera), který si dali jako vstupní podmínku pro změnu, je vlastně cílem velkého a složitého procesu osobní proměny.

Důležitým a prvním krokem ke změně je uvědomění si toho, že se právě ocitáme na začátku přerodu vlastních postojů a přesvědčení. Případný rozchod s partnerem bude až důsledkem našeho osobního posunu, změn, které jsme sami na sobě uskutečnili.


Svět každého člověka je unikátní a my jsme ho schopni vnímat jen prostřednictvím svého vlastního světa. Z tohoto pohledu se zákonitě musíme dopouštět chyb v hodnocení situace.

Spousta žen například trpí tím, že jim muži neprojevují dostatečnou náklonnost. Následně pak vyhodnotí, že nejsou skutečně milovány. Při bližším zkoumání situace často vyjde najevo, že muž se v rámci svých „mužských“ možností snaží, ale jeho úsilí není zachyceno, protože žena často trvá na jediném, specifickém projevu náklonnosti. Muž ji přitom „po svém“ denně dokazuje, že je mu s ní dobře, že o ni stojí.

Taková neporozumění mohou časem vyvolat na jedné straně frustraci muže, který vyčerpal svůj arsenál možností a stále není oceněn, na straně ženy pak vzrůstá napětí z toho, že se jí nedostává lásky dle jejich představ.

Nedoceněný muž bývá velice snadno řekněme „přístupným“ pro jiné ženy. I nevěra partnera může být důsledkem začarovaného kruhu nevědomého překračování hranic úcty k druhému člověku, který nejsme zatím sami u sebe způsobilí uvidět.

Vždy můžeme po druhém požadovat jen to, čeho jsme sami schopni.

Přecitlivělá žena zahrne vlnou výčitek svého manžela. Předjímá, jak bude zlomený a odzbrojený, jak se bude snažit o situaci přemýšlet až na práh nespavosti. Většinou následuje obrovský příval sebelítosti, pokud náhodou dotyčný muž večer zcela klidně a hlasitě usne.

Sebelítost, na jejímž konci stojí zklamání (všimněte si slova z-klamání, jeho základ tvoří slovo klam a klamán může být jen ten, kdo žije v klamu), je výsledkem aplikace jedinečného a unikátního vlastního světa na prožívání jiného člověka. To je vždy odlišné a je tedy nemožné očekávat od druhého identickou reakci na nastalou situaci.


Potíže v partnerství jsou téměř vždy potížemi, které máme sami se sebou, a prostřednictvím druhého člověka jsou nám pouze zjevovány.

Pokud přijmeme myšlenku, že svět je zrcadlem nás samých, pak to, jak se k nám partner chová, odráží míru naší vlastní sebeúcty.

Měnit můžeme tedy pouze a jen sami sebe. My jsme ti, kterými se zabýváme v rámci terapie. Změna vnitřní pak vždy iniciuje a vyvolá změnu vnější. I pro nás platí zákony akce a reakce.

Výše uvedeným směrem se mnohdy ubírá terapeutická práce. Snaží se zprostředkovat objektivní pohled na situaci, umožňuje nalézt a uvidět vlastní osobité zdroje k jejímu řešení.


Je důležité přijmout fakt, že úskalím musíme procházet skrze, nikoliv se snažit obejít poučení, kterých se nám má dostat.

Cesta k vlastní sebehodnotě se ubírá mnohdy přes skryté či jednoznačné „ne“ z úst těch, kterými chceme být oceňováni, přijímáni a milováni.


Žijeme v éře obrovské transformace lidského vědomí. Doba nás snažně nutí k hledání vlastních cest, mnohdy za cenu samoty a opouštění starých jistot.

Nic, co nestojí na pevném základě, nebude zachováno v nezměněné podobě - každý rok, který přichází, zesiluje tento vliv.

Roky předešlé nám nabízely možnost samostatně a postupně se rozhodnout pro vlastní cestu, nyní je tlak větší a vše se urychluje, nutí nás naučit se přijímat od života nejen to, co považujeme za dobré, ale i zkoušky, nesnáze a krize.

Jak téměř denně poznávám ve své praxi, cest k osobní i partnerské harmonii je mnoho a žádná z nich není lepší ani horší než jiná.

Každý člověk je neopakovatelný. Pro každého z nás je potřebná jiná míra zakoušení, abychom mohli prohlédnout situace, věznící nás na cestě k vyváženému a pokojnému bytí.

«Žít pro sebe» je věta, která mnohého poleká. Takový na sebe zaměřený život, jak každý ví, vede k sobectví, zkaženosti a úpadku mravů. Nakonec se člověk ocitne na šikmé ploše…

Jednoho dne však jsem si musela přiznat, že můj život mi vlastně tak docela nepatří. Že je v něm hrozně moc „musím“ a strašně málo „chci“. Pocit povinnosti tížil mé plány a sny jako kamenná deska a já jsem se dlouho pokoušela umravňovat tím, že mé povinnosti jsou něco jako posvátné texty do ní vytesané.

Až jsem se rozhodla, že toho mám dost! Už mě nebaví měnit svůj život v úložiště odpadu. Nehodlám už jako nějaký ponížený prosebníček stát a vysvětlovat, proč a jak jsem si dovolila postavit svůj zájem nad zájem jiných. Rozhodla jsem se, že je čas začít žít taky pro sebe. Zvolit si radost a ne skřípění zubů a autohypnózu. Žít podle lásky, ne podle požadavků.

Tak začal můj nehorázný asociální rok života pod heslem zdravého egoismu. „Zdravého“, možná spíš „rozumného“, je jistá záchranná výhrada, díky níž lidé okolo ve mně hned nerozpoznali narušitele obvyklého řádu věcí. Spousta lidí je doopravdy přesvědčena, že nejdřív musí přece člověk dostat pořádně zabrat, něco zkusit, obětovat se a když mu po tom všem zbudou síly a zdraví, může si teprve žít sám pro sebe.

Já jsem tak začala žít rovnou.

Sám voják v poli

Zpočátku jsem byla plná obav. Ideologicky jsem si nebyla nijak jistá v kramflecích, jenom jsem se držela ne zcela jasného, ale pevného přesvědčení, že takhle to musí být lepší. Měla jsem pocit, že se vydávám na plavbu kolem světa v nafukovacím člunu. A vůbec jsem si nebyla jistá, že já sama přežiju devátou vlnu „musů“, něčích očekávání a projekcí. Samozřejmě jsem netoužila stát se vyhnancem proto, že sama sobě nalepím štítek „egoistka“, jakkoli rozumná. Věděla jsem ale, že je to jediná cesta ke svobodě.

Můj plán byl pro okolí ztělesněním neslýchané drzosti. Dovolila jsem si opustit hru, v níž je zakázáno podrobit něčí právo na váš vlastní život pochybám. Přestala jsem se omlouvat za svá přání a plány, vysvětlovat a cítit se provinile, že chci být šťastná, mít klid a sama nakládat se svým časem.

Z vestičky do skafandru

Nejprve jsem se rozhodla slavnostně uzavřít kohout, jímž do mého života přitékaly stížnosti, nářky, výčitky, teskné monology a nenávistné tirády. Mám ráda své příbuzné, miluju své kamarádky, vážím si kolegů i starších sousedů. To však neznamená, že jejich mnohahodinové výlevy ve stylu „život je těžký“, „všecko je v háji a já jsem na tom nejhůř“ nebo „představ si, že ten bídák mi nezavolal“ se mají stát součástí mého života. Sundala jsem zkrátka ze svých dveří ceduli „Energetický dárce. Otevřeno 24 hodin denně“. Bylo to vnímáno jako vzpurný akt občanské neposlušnosti. «Tebe nezajímají podrobnosti něčího rodinného života, nemoci, splínu? Nejsi ochotná poslouchat obehranou kamarádčinu desku o jejím (pokolikáté už) zlomeném srdci? Čarodějnice! Na hranici s tebou!!!“

Když jsem jemně ale pevně přerušovala pokusy o poraženecké výlevy slovy: „Myslím, že tohle téma není milé ani mě, ani tobě, raději mi řekni…“, tlouklo mi srdce strachy jako o závod. Čekala jsem záplavu urážek a obvinění z duševní okoralosti. Kupodivu však moje ochota naslouchat něčemu dobrému vedla ke snaze si to dobré vybavit a začít o něm mluvit. Já sama jsem si navíc také odvykla stěžovat si a fňukat. Když člověk odmítá poslouchat nějaké chmurné historky, ztrácí zároveň chuť vyprávět je sám.

No ano, říkám „ne“

Pak přišlo to nejtěžší. Začít používat ono neetické, neslušné a pobuřující „ne“. Obvykle jsem totiž přikývla na jakoukoli více nebo méně uslzenou prosbu. Ostýchavost spolu s obavou, abych někomu neublížila, si se mnou dělaly, co chtěly. Bylo opravdu nepříjemné a trapné měnit obraz, který jsem o sobě v očích okolí vytvořila. Spadla jsem do pasti, kterou jsem si sama nastražila. Ale první rozhodné „ne“ jsem vyslovila. Pak už to šlo jako po másle. Známí byli v takovém šoku, jako bych před jejich očima spolkla živého králíka.

Vždycky jsem měla spoustu zájmů a byla bych je ráda naplnila a uplatnila. Skutečnost byla taková, že svůj volný čas jsem trávila dobrovolně nedobrovolnou činností. Zastupovala jsem zástupce, nahrazovala náhradníky, doprovázela po obchodech čísi příbuzné z Horní Dolní, hlídala jsem děti svých rozmazlených kamarádek, zatímco se marinovaly někde ve spa-salónu, zalévala jsem fíkusy a venčila psy. Z poslíčka se člověk velmi snadno stane otrokem. Já jsem se rozhodla říci této zářivé perspektivě „ne“.

Časem jsem se naučila oddělovat zrno od plev. Poznat, kde jde skutečně o prosbu o pomoc a kde o čistou manipulaci a parazitování. Oprávněné „ne“ se mi stalo ocelovou konstrukcí, která mi nedovolila uhýbat, mumlat a zapomínat sama na sebe.

Všichni jsou svobodní!

Tvrzení «nikdo není nikomu nic dlužen» zní opravdu dobře, v praxi je však obtížně uskutečnitelné. Odmítnout roli věčného dlužníka, povinného ustupovat a vyhovět, nebylo ani tak těžké, jako přestat sama vznášet požadavky a útočit na svobodnou vůli jiných lidí.

V dluhové propasti se ocitly i moje vztahy. Chřadly na vzájemné „já tobě všechno a ty mě nic“. Očekávání a nároky mohou zničit jak lásku, tak přátelství. Tuhle nerovnici jsem vyřešila jako v matematice. Stanovila jsem si podmínky od „nezbytné“ po „dostačující“. Přestala jsem žadonit o almužny pro své ego a tropit vzteklé scény, že můj drahoušek nehraje podle mých not. Jednoho dne jsem se odhodlala vkročit na bitevní pole jako parlamentář. Proseděli jsme celou noc v kuchyni, vypili tři litry kávy, poctivě jsme probrali úplně všechno a ráno jsme podepsali pakt o vzájemném uznání práva být sám sebou. Zkrátka jsme utekli ze zaprášeného jeviště věčného dramatu. Na svobodu. Dnes, jakmile se mi vnucuje pocit křivdy, že se nepostaral, nebyl pozorný, nesplnil mou prosbu i když přece měl, šeptám si jako mantru: „Všichni jsou svobodní!“

Zahřát, nezadusit

Touha po uznání a strach ze zavržení jsou záludné věci. Celý život jsem se obalovala známými a známými známých. Doslova jako ze strachu před zimou jsem se balila do jedné teplé peřiny po druhé. Až jsem najednou cítila, že sotva dýchám. Dusily mě, bránily mi v pohybu, ukolébávaly a uspávaly mě. Ale jak se jich zbavit, když jsou tak příjemné, teploučké a měkké? Rozumný egoista se však nebojí být sociálně obnažený, neschovává se před životem za zády nesčetných polopřátel, známých a příbuzných. A na dotaz: „Kolik máš přátel na Facebooku?“ klidně odpoví: „Dva“. Nebojí se být nejlepším přítelem sám sobě, být sám pro sebe zajímavý, potřebný a inspirující. V podstatě jsme všichni osamělí. Nejhorší však je, nemá-li člověk ani sám sebe.

Můj osobní svět

Přiznávám poctivě, že když jsem zahajovala svůj „egocentrický“ rok, chystala jsem se k hrdé samotě na síti i v realitě. Opovržlivé prskání „egoistka“ jako Geigerův počítač vyznačovalo zónu zamořenou neporozuměním. Vzdalovala jsem se jí čím dál víc. Můj život se chvíli zdál nezabydlený a prostorný. Jenomže příroda nesnáší prázdnotu. Velice brzy zaplnila můj mikrokomos věcmi a lidmi, jimž jsem „nová já“ šla s radostí vstříc.

Času, získaného na úkor nesmyslných povinností a upírských vztahů mi vůbec není líto pro ty, kdo ho skutečně potřebují. A není to žádná dobročinnost. Je to také egoismus. Dělám to především pro sebe, pro svou duši. Mám takové podezření, že rozumný egoista se časem proměňuje v rozumného humanistu. Sama jsem teprve na začátku té proměny, ale jsem na správné cestě.

Veronika Isajevová

Nějakou dobu sleduji své klienty, jejich reakce a jejich životy.
Přesně vím, k čemu Bachovky jsou a já vám to řeknu :) Jsou to namíchané kapičky na míru, to jooo. To víme všichni. Pracují parádně s našimi emocemi a pomáhají nám vytáhnout nevyřešené a konečně si zhmotnit to, co jsme tak dlouho sebou táhli, co jsme tak sebou dlouho vláčeli a nechtěli dlouho vidět.
Pomocí Bachových esencí však dostanete impuls a skutečnou touhu s tím něco udělat.

Ano, esence nemění lidi, ale vybičovávají ke změně myšlení a hluboké touze k tomu, něco změnit.

Měla jsem v úterý v poradně klienta, řekla jsem mu, že bohužel zázraky neumím slíbit a ani je nenabízím. Byl rád.
Řekli jsme si jasně a na rovinu, kam až mu mohu s Bachovkama pomoci a kde má pomoc končí. Byl vděčný.
Nyní potřebuje ze svého strachu, obav a vyvést ven, aby se mohl nadechnout.

Zklidní své emoce a strachy, které jej paralizují a poté najde odvahu se tomu svému "démonovi postavit. Až poté začne skutečná práce na sobě samém.
Až se bude cítit připraven, dostane kontakt, kde mu bude nabídnuta kvalifikovaná pomoc.

Abychom se v životě posunuli dál, potřebujeme jít k někomu, kdo né jen ukáže máte problém s matkou a trauma z dětství, ale potřebujete najít "hodináře",

Hodináře, který odklopí zadní víko a vysvětlí vám funkci každého kolečka. Tedy všeho, co se vám v životě odehrává a jakou funkci má kdo na koho. A proč se některé kolečko točí doprava a jiné do leva.
A proč neustále zažíváte to či ono a jaké návaznosti to má na vás a vy na okolí.

Ano, tohle všechno umím ♥

Ano, jsem strážkyně brány a pomáhám Vám najít cestu z propasti. Bránou však musíte projít sami.

Sandra