Zajímavosti z poradny

ženská témataK zamyšleníBachovy esence pro zvířatamateřství těhotenství a porodRESCUEhubnutíBachovy esence v koloběhu rokuBachova terapiezhoršení potížíPříběhy z poradnydětiobdobí vzdorukurzškola a školkasebeláskaFOMOsmrtmasáž esencemiduchovní příčiny nemocíFeng Shui10 minutová konzultacespinkání dětí
12. 06. 2017EGO? EGO!!

Myslela jsem si, že lidé dávno ví, že EGO není náš nepřítel. Je to kus nás. Jako je světlo a tma a mince má dvě strany. Tak i tohle je kus nás. Bojovat proti sobe je pošetilé, potlačovat sebe samu je pošetilejší ještě více.
Co přijmeme a proti čemi nebojujeme se stane náš přítel, který nemá potřebu křičet, prát se, přetlačovat...
Přijměte se se vším všudy. Je tolik úlevné si říct: "ano, i tohle jsem já a je to NAPROSTO v pořádku".

»
08. 06. 2017Jak jsem brala děti - byla jsem andělíčkářka

Kdysi opravdu dávno, snad před 10-ti lety jsem absolvovala regresi, která byla zaměřená na jeden můj problém a to samota. Dlouho mě to trápilo a neuměla jsem s tím nic dělat. Ukázalo se mi v regresi, že jsem vlastně už po několik životů "sama". V tomto konkrétním jsem bydlela hluboko v lese v chaloupce a byla jsem bylinkářka. Vím, že jsem pomáhala tajně ženám (šlechtě), které bydlely nedaleko v nějakém hradu. Byla jsem známá, ale samozřejmě jen z doslechu a taky kdo si co špital. Vyhledávali mě tajně, ale byla jsem ta zapovězená, jejíž jméno se nesmělo říkat nahlas. Vím, a viděla jsem, že můj domeček je plný sušených bylin a že chodívám tajným vchodem do hradu po točitém kamenném schodišti. Vždy tak, abych nebyla spatřena. Pomáhala jsem šlechtě s nemocema, porody…a ženám s krásou. Cítila jsem se, že je mi 80 let, v té době to samozřejmě bylo velmi nevídané, dožít se tak vysokého věku. Vypadal jsem však velmi mladě, krásně a půvabně. Vypadala jsem na 35 let (tolik je mi nyní). Ženám jsem také pomáhala udržet si krásu a mládí, což se mi dařilo. Kdysi mne však oslovila nějaká dvorní dáma a výsledek nebyl takový jak si představovala a prohlásila o mě, že jsem čarodějnice. Jednoho dne jsem byla ve své chaloupce a slyšela jsem z dáli dusot koní a řinčení zbroje. Věděla jsem co se chystá a proč za mnou jedou, věděla jsem, co mě čeká…nebránila jsem se. V mé chaloupce mě uvěznili a za živa upálili.

Po uplynutí spousty let od této regrese, jsem začala navštěvovat PhDr. Romanu Boháčovou a tam jsme skutečně objevili problém, mé samoty v tomto životě. Tak jak to v každé rodině chodí a v každé se něco děje, každá má svou linii danou a předává se vše, I to co by nemuselo… Tak jsem byla postavena ve svém dětství do role partnera a dětství jsem tudíž nemohal prožít, jak by se patřilo. Častokrát jsem hlídala svého mladšího bratra a tak jsem logicky nemohla hrát si s dětmi. Díky tomuto, jsem v tomto životě opět okusila svou samotu. Děti zpočátku pro mě chodily, ať jdu s nimi ven, ale když jsem nemohla a tolikrát jsem je odmítla, vykašlaly se na mě. Dodnes neumím pořádně navazovat přátelství, nebo se kamarádit. Neměla jsem se to kde naučit. Častokrát jsem sama, ale nějak jsem si na to zvykla a svou samotu už vyhledávám. Ono zvyk je železná košile. Umím se zabavit, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi občas nechybí nějaké družení.

Můj příběh, jak jsem nemohla mít děti určitě už znáte, psala jsem o něm a kdyby ne, tak je zde: http://www.sandraliving.cz/neznanaruc/muj-pribeh docela doplňuje tento příběh, I když vím, je to náročné čtení.

Je to několik let, zpětně co ke mě promlouvá má Duše skrze mé zážitky, kdy jsem přišla 4x o své dítě. Pořád mi chodilo do hlavy, že díky tomu, co jsem zažila bych mohla pomáhat ženám, které tohle potkalo také. Vždy jsem tuto myšlenku odehnala. Tento rok jsem si řekla, že to nebude jen tak, když mi to neustále chodí a vrací se. Nejprve jsem měla veliké pochybnosti, co bych komu říkala, dále jsem pochybovala o sobě samé, jestli to není nějaké volání po nezpracovaném traumatu. Věděla jsem rozumově, že ne, že jsem se tomu věnovala dostatečně. A stále jsem tušila, že v tom je ještě něco jiného, co je mi skryté. Ale stále jsem hledala proč NE. V roce 2017, když ke mě tato myšlenka přišla opětovně, řekla jsem si dobře, budu ji poslouchat a následovat. Vznikly stránky pro ženy, které přišly o své dítě. Nyní jich plnou poradnu.

Toto téma jsem nesčetněkrát zpracovávala a myslela jsem si, že tohle mám zvládnuto. Měla, až v květnu roku 2017 jsem se zůčastnila Astrokonstelací s tématem Tři ženy v nás. Objevovaly jsme v sobě Lilith (děvku), Lunu (matku), Venuši (dítě). Tam jsem se svým příběhem, kdy jsem přišla o své 4 děti byla opětovně konfrontována. Evidentně dle toho, co se událo jsem to měla velmi zpracováno a potřebovalo vše "kosmeticky" doladit. Hrála jsem Lunu a byla jsem velmi, velmi unavená a jediné co jsem neudělala, bylo že jsem tyto děti neuvedla do své nynější rodiny a nepředstavila je a neřekla o nich svým dětem. Vykonala jsem to. Bylo to milé, jemné a nenásilné. Má konstelace byla velmi krátká, klidná a něžná.

Před samotným stavěním si vlastní konstelace si z každou účastnicí těchto Astrokonstelací promluvila astroložka Martina Jirkovská z Prahy a řekla nám více o naší Lilith, Luně a Venuši v jakém je ascendentu apod. Také mi řekla, že jsem poradenský typ a že to, co dělám (Bachovy esence), že je dělám výborně a mám to v horoskopu. Dále mluvila o tom, že mám v horoskopu také nějakou pomoc, že někomu budu pomáhat a že je to dluh z minulosti. Dostaly jsme od masáží až nevím kde všude a že se to objeví. V tu chvíli mi to secvaklo a dostaly jsme se právě k mému projektu Něžná náruč - kdy pomáhám ženám, které přišly o své dítě (narozené či nenarozené). Martina vyhrkla, že to nechtěla říkat, ale nyní ji vše docvaklo, že jsem byla andělíčkářka. A nyní splácím svůj dluh.

Před těmito Astrokonstelacemi jsem aniž bych cokoliv jen tušila, zadala jedné krásné Duši, jestli by mi pro mé klientky vyrobila plstěná miminka, těhotné maminky a také maminky s miminky v náručí**. Po zjištění těchto všech informací, kdy mozaika zapadla do posledního střepu, přišel balík plný plstěných miminek. Věřím, že jednou se všemi ženami, se kterými jsme toto prováděly na jejich přání se jednou sejdeme a že všechny miminka jednou vrátím jejich maminkám.

Volání Duše je něco opravdu neskutečně kouzelného a mocného.

Sandra **tyto miminka, těhulky i maminky s miminky v náručí používáme při terapii či ženském kruhu pro lepší představivost, pro větší autenticitu, kdy se s miminkem loučíme, kdy jim vykládá jejich maminka jak jej miluje a co vše pro něj znamenalo a také pro lepší prožitek, odpoutání se.

»
31. 05. 2017Manželské a partnerské krize

„Můj muž má milenku (chcete-li…. Moje žena má milence…), jeden souběžný vztah jsem mu už kdysi odpustila, v dnešní době je to přeci skoro normální, že?

Ale je to tu zase…odejít nechci, máme hypotéku děti…Já se s tím ale nedokážu smířit, stále přemýšlím o tom, co zrovna a s kým dělá, pak mu to vyčtu. Hledám stopy…je to možná hloupé, ale prohlížím mu mobil, počítač i kapsy…Našel si ji přes internetovou seznamku…

Cítím se zraněná a ponížená, mám strach, co bude. Chci, aby se změnil …Chci žít normální život…“


Jistě jste již podobnou situaci slyšeli popisovat své blízké, známé, příbuzné, známé svých známých nebo ji, bohužel, prožíváte Vy sami ve svém osobním příběhu.

Často lidé hledají radu, jak řešit situaci či přemoci strach a odejít z (jejich úhlu pohledu), nefunkčního vztahu. Velké množství lidí hledajících odbornou pomoc se domnívá, že opuštěním partnera stojí na startu nového život. Většinou jsou překvapeni, že opak bývá pravdou.

Úkol (tedy v tomto případě odchod od partnera), který si dali jako vstupní podmínku pro změnu, je vlastně cílem velkého a složitého procesu osobní proměny.

Důležitým a prvním krokem ke změně je uvědomění si toho, že se právě ocitáme na začátku přerodu vlastních postojů a přesvědčení. Případný rozchod s partnerem bude až důsledkem našeho osobního posunu, změn, které jsme sami na sobě uskutečnili.


Svět každého člověka je unikátní a my jsme ho schopni vnímat jen prostřednictvím svého vlastního světa. Z tohoto pohledu se zákonitě musíme dopouštět chyb v hodnocení situace.

Spousta žen například trpí tím, že jim muži neprojevují dostatečnou náklonnost. Následně pak vyhodnotí, že nejsou skutečně milovány. Při bližším zkoumání situace často vyjde najevo, že muž se v rámci svých „mužských“ možností snaží, ale jeho úsilí není zachyceno, protože žena často trvá na jediném, specifickém projevu náklonnosti. Muž ji přitom „po svém“ denně dokazuje, že je mu s ní dobře, že o ni stojí.

Taková neporozumění mohou časem vyvolat na jedné straně frustraci muže, který vyčerpal svůj arsenál možností a stále není oceněn, na straně ženy pak vzrůstá napětí z toho, že se jí nedostává lásky dle jejich představ.

Nedoceněný muž bývá velice snadno řekněme „přístupným“ pro jiné ženy. I nevěra partnera může být důsledkem začarovaného kruhu nevědomého překračování hranic úcty k druhému člověku, který nejsme zatím sami u sebe způsobilí uvidět.

Vždy můžeme po druhém požadovat jen to, čeho jsme sami schopni.

Přecitlivělá žena zahrne vlnou výčitek svého manžela. Předjímá, jak bude zlomený a odzbrojený, jak se bude snažit o situaci přemýšlet až na práh nespavosti. Většinou následuje obrovský příval sebelítosti, pokud náhodou dotyčný muž večer zcela klidně a hlasitě usne.

Sebelítost, na jejímž konci stojí zklamání (všimněte si slova z-klamání, jeho základ tvoří slovo klam a klamán může být jen ten, kdo žije v klamu), je výsledkem aplikace jedinečného a unikátního vlastního světa na prožívání jiného člověka. To je vždy odlišné a je tedy nemožné očekávat od druhého identickou reakci na nastalou situaci.


Potíže v partnerství jsou téměř vždy potížemi, které máme sami se sebou, a prostřednictvím druhého člověka jsou nám pouze zjevovány.

Pokud přijmeme myšlenku, že svět je zrcadlem nás samých, pak to, jak se k nám partner chová, odráží míru naší vlastní sebeúcty.

Měnit můžeme tedy pouze a jen sami sebe. My jsme ti, kterými se zabýváme v rámci terapie. Změna vnitřní pak vždy iniciuje a vyvolá změnu vnější. I pro nás platí zákony akce a reakce.

Výše uvedeným směrem se mnohdy ubírá terapeutická práce. Snaží se zprostředkovat objektivní pohled na situaci, umožňuje nalézt a uvidět vlastní osobité zdroje k jejímu řešení.


Je důležité přijmout fakt, že úskalím musíme procházet skrze, nikoliv se snažit obejít poučení, kterých se nám má dostat.

Cesta k vlastní sebehodnotě se ubírá mnohdy přes skryté či jednoznačné „ne“ z úst těch, kterými chceme být oceňováni, přijímáni a milováni.


Žijeme v éře obrovské transformace lidského vědomí. Doba nás snažně nutí k hledání vlastních cest, mnohdy za cenu samoty a opouštění starých jistot.

Nic, co nestojí na pevném základě, nebude zachováno v nezměněné podobě - každý rok, který přichází, zesiluje tento vliv.

Roky předešlé nám nabízely možnost samostatně a postupně se rozhodnout pro vlastní cestu, nyní je tlak větší a vše se urychluje, nutí nás naučit se přijímat od života nejen to, co považujeme za dobré, ale i zkoušky, nesnáze a krize.

Jak téměř denně poznávám ve své praxi, cest k osobní i partnerské harmonii je mnoho a žádná z nich není lepší ani horší než jiná.

Každý člověk je neopakovatelný. Pro každého z nás je potřebná jiná míra zakoušení, abychom mohli prohlédnout situace, věznící nás na cestě k vyváženému a pokojnému bytí.

»
10. 05. 2017Jak jsem se stala egoistkou a začala žít

«Žít pro sebe» je věta, která mnohého poleká. Takový na sebe zaměřený život, jak každý ví, vede k sobectví, zkaženosti a úpadku mravů. Nakonec se člověk ocitne na šikmé ploše…

Jednoho dne však jsem si musela přiznat, že můj život mi vlastně tak docela nepatří. Že je v něm hrozně moc „musím“ a strašně málo „chci“. Pocit povinnosti tížil mé plány a sny jako kamenná deska a já jsem se dlouho pokoušela umravňovat tím, že mé povinnosti jsou něco jako posvátné texty do ní vytesané.

Až jsem se rozhodla, že toho mám dost! Už mě nebaví měnit svůj život v úložiště odpadu. Nehodlám už jako nějaký ponížený prosebníček stát a vysvětlovat, proč a jak jsem si dovolila postavit svůj zájem nad zájem jiných. Rozhodla jsem se, že je čas začít žít taky pro sebe. Zvolit si radost a ne skřípění zubů a autohypnózu. Žít podle lásky, ne podle požadavků.

Tak začal můj nehorázný asociální rok života pod heslem zdravého egoismu. „Zdravého“, možná spíš „rozumného“, je jistá záchranná výhrada, díky níž lidé okolo ve mně hned nerozpoznali narušitele obvyklého řádu věcí. Spousta lidí je doopravdy přesvědčena, že nejdřív musí přece člověk dostat pořádně zabrat, něco zkusit, obětovat se a když mu po tom všem zbudou síly a zdraví, může si teprve žít sám pro sebe.

Já jsem tak začala žít rovnou.

Sám voják v poli

Zpočátku jsem byla plná obav. Ideologicky jsem si nebyla nijak jistá v kramflecích, jenom jsem se držela ne zcela jasného, ale pevného přesvědčení, že takhle to musí být lepší. Měla jsem pocit, že se vydávám na plavbu kolem světa v nafukovacím člunu. A vůbec jsem si nebyla jistá, že já sama přežiju devátou vlnu „musů“, něčích očekávání a projekcí. Samozřejmě jsem netoužila stát se vyhnancem proto, že sama sobě nalepím štítek „egoistka“, jakkoli rozumná. Věděla jsem ale, že je to jediná cesta ke svobodě.

Můj plán byl pro okolí ztělesněním neslýchané drzosti. Dovolila jsem si opustit hru, v níž je zakázáno podrobit něčí právo na váš vlastní život pochybám. Přestala jsem se omlouvat za svá přání a plány, vysvětlovat a cítit se provinile, že chci být šťastná, mít klid a sama nakládat se svým časem.

Z vestičky do skafandru

Nejprve jsem se rozhodla slavnostně uzavřít kohout, jímž do mého života přitékaly stížnosti, nářky, výčitky, teskné monology a nenávistné tirády. Mám ráda své příbuzné, miluju své kamarádky, vážím si kolegů i starších sousedů. To však neznamená, že jejich mnohahodinové výlevy ve stylu „život je těžký“, „všecko je v háji a já jsem na tom nejhůř“ nebo „představ si, že ten bídák mi nezavolal“ se mají stát součástí mého života. Sundala jsem zkrátka ze svých dveří ceduli „Energetický dárce. Otevřeno 24 hodin denně“. Bylo to vnímáno jako vzpurný akt občanské neposlušnosti. «Tebe nezajímají podrobnosti něčího rodinného života, nemoci, splínu? Nejsi ochotná poslouchat obehranou kamarádčinu desku o jejím (pokolikáté už) zlomeném srdci? Čarodějnice! Na hranici s tebou!!!“

Když jsem jemně ale pevně přerušovala pokusy o poraženecké výlevy slovy: „Myslím, že tohle téma není milé ani mě, ani tobě, raději mi řekni…“, tlouklo mi srdce strachy jako o závod. Čekala jsem záplavu urážek a obvinění z duševní okoralosti. Kupodivu však moje ochota naslouchat něčemu dobrému vedla ke snaze si to dobré vybavit a začít o něm mluvit. Já sama jsem si navíc také odvykla stěžovat si a fňukat. Když člověk odmítá poslouchat nějaké chmurné historky, ztrácí zároveň chuť vyprávět je sám.

No ano, říkám „ne“

Pak přišlo to nejtěžší. Začít používat ono neetické, neslušné a pobuřující „ne“. Obvykle jsem totiž přikývla na jakoukoli více nebo méně uslzenou prosbu. Ostýchavost spolu s obavou, abych někomu neublížila, si se mnou dělaly, co chtěly. Bylo opravdu nepříjemné a trapné měnit obraz, který jsem o sobě v očích okolí vytvořila. Spadla jsem do pasti, kterou jsem si sama nastražila. Ale první rozhodné „ne“ jsem vyslovila. Pak už to šlo jako po másle. Známí byli v takovém šoku, jako bych před jejich očima spolkla živého králíka.

Vždycky jsem měla spoustu zájmů a byla bych je ráda naplnila a uplatnila. Skutečnost byla taková, že svůj volný čas jsem trávila dobrovolně nedobrovolnou činností. Zastupovala jsem zástupce, nahrazovala náhradníky, doprovázela po obchodech čísi příbuzné z Horní Dolní, hlídala jsem děti svých rozmazlených kamarádek, zatímco se marinovaly někde ve spa-salónu, zalévala jsem fíkusy a venčila psy. Z poslíčka se člověk velmi snadno stane otrokem. Já jsem se rozhodla říci této zářivé perspektivě „ne“.

Časem jsem se naučila oddělovat zrno od plev. Poznat, kde jde skutečně o prosbu o pomoc a kde o čistou manipulaci a parazitování. Oprávněné „ne“ se mi stalo ocelovou konstrukcí, která mi nedovolila uhýbat, mumlat a zapomínat sama na sebe.

Všichni jsou svobodní!

Tvrzení «nikdo není nikomu nic dlužen» zní opravdu dobře, v praxi je však obtížně uskutečnitelné. Odmítnout roli věčného dlužníka, povinného ustupovat a vyhovět, nebylo ani tak těžké, jako přestat sama vznášet požadavky a útočit na svobodnou vůli jiných lidí.

V dluhové propasti se ocitly i moje vztahy. Chřadly na vzájemné „já tobě všechno a ty mě nic“. Očekávání a nároky mohou zničit jak lásku, tak přátelství. Tuhle nerovnici jsem vyřešila jako v matematice. Stanovila jsem si podmínky od „nezbytné“ po „dostačující“. Přestala jsem žadonit o almužny pro své ego a tropit vzteklé scény, že můj drahoušek nehraje podle mých not. Jednoho dne jsem se odhodlala vkročit na bitevní pole jako parlamentář. Proseděli jsme celou noc v kuchyni, vypili tři litry kávy, poctivě jsme probrali úplně všechno a ráno jsme podepsali pakt o vzájemném uznání práva být sám sebou. Zkrátka jsme utekli ze zaprášeného jeviště věčného dramatu. Na svobodu. Dnes, jakmile se mi vnucuje pocit křivdy, že se nepostaral, nebyl pozorný, nesplnil mou prosbu i když přece měl, šeptám si jako mantru: „Všichni jsou svobodní!“

Zahřát, nezadusit

Touha po uznání a strach ze zavržení jsou záludné věci. Celý život jsem se obalovala známými a známými známých. Doslova jako ze strachu před zimou jsem se balila do jedné teplé peřiny po druhé. Až jsem najednou cítila, že sotva dýchám. Dusily mě, bránily mi v pohybu, ukolébávaly a uspávaly mě. Ale jak se jich zbavit, když jsou tak příjemné, teploučké a měkké? Rozumný egoista se však nebojí být sociálně obnažený, neschovává se před životem za zády nesčetných polopřátel, známých a příbuzných. A na dotaz: „Kolik máš přátel na Facebooku?“ klidně odpoví: „Dva“. Nebojí se být nejlepším přítelem sám sobě, být sám pro sebe zajímavý, potřebný a inspirující. V podstatě jsme všichni osamělí. Nejhorší však je, nemá-li člověk ani sám sebe.

Můj osobní svět

Přiznávám poctivě, že když jsem zahajovala svůj „egocentrický“ rok, chystala jsem se k hrdé samotě na síti i v realitě. Opovržlivé prskání „egoistka“ jako Geigerův počítač vyznačovalo zónu zamořenou neporozuměním. Vzdalovala jsem se jí čím dál víc. Můj život se chvíli zdál nezabydlený a prostorný. Jenomže příroda nesnáší prázdnotu. Velice brzy zaplnila můj mikrokomos věcmi a lidmi, jimž jsem „nová já“ šla s radostí vstříc.

Času, získaného na úkor nesmyslných povinností a upírských vztahů mi vůbec není líto pro ty, kdo ho skutečně potřebují. A není to žádná dobročinnost. Je to také egoismus. Dělám to především pro sebe, pro svou duši. Mám takové podezření, že rozumný egoista se časem proměňuje v rozumného humanistu. Sama jsem teprve na začátku té proměny, ale jsem na správné cestě.

Veronika Isajevová

»
11. 10. 2016ESOTERIKA versus OSOBNOSTNÍ ROZVOJ

Často se setkávám s lidmi, kteří mají dojem, že esoterika a osobnostní rozvoj je jedno a totéž. Nebo téměř totéž. Esoterici čekají rozvojem esoterních disciplín osobní rozvoj a zlepšení kvality života a lidé věnující se osobnímu rozvoji někdy očekávají rozvoj esoterních dovedností. Může esoterika přinést to samé jako osobnostní rozvoj? Je mezi nimi nějaký rozdíl? Vedou ke zlepšení kvality života či duchovní cesty? A proč se tím vůbec zabývat?

»
16. 07. 2016O tom, jak na posraného i hajzl spadne. V hlavní roli Sandra.

Budu Vám dnes povídat o tom, jak na posraného i hajzl spadne. V hlavní roli Sandra.
Jak jsem Vám vyprávěla, že se chystám na pracovní setkání s projektem Bylinkové snění. Jela jsem z Ostravy do blízké vesničky u města Jeseníku.
Moc jsem se těšila a tak jsem se patřičně na to připravila. Vyfoukala jsem si vlasy, upravila se, namalovala se. Dokonce jsem si i nehty nalakovala, ať působím upraveným dojmem.Chtěla jsem udělat dobrý dojem. Než jsem se připravila, venku začalo lít jako z konve. Představte si takové ty tropické lijáky v Indii. Takže k auto jsem doběhla zmoklá jako slepice. Do slova a do písmene. Před svým úprkem jsem stihla si svůj desetitisícový fotoaparát vyválet na společné chodbě v naší bytovce. Sedla jsem do auta, mokrá jak kdybych vylezla ze sprchy. Nastartovala jsem, pustila jsem navigaci a pustila stěrače na plný výkon. Tak hodně pršelo. Cesta do Opavy, kterou normálně zvládám za cca 15 - 20 min. mi díky letním úpravám silnice a různých objížděk a uzavírek trvala nějakých cca 50 minut. Věděla jsem, že přijedu pozdě, než bylo smluveno.
Jedu si to cestou, necestou, polem, nepolem...a potkávám na silnici snad všechny traktory z moravskoslezkého kraje. Když přede mnou nejel traktor, tak jsem chytla náklaďák a nebo nějakého kochálistu, který jel s bídou 40km/hod. a kochal se.
Když jsem se téměř po třech hodinách doploužila k městu Jeseník, kde se vzal, tu se vzal v serpentinách autobus.
Nerada po těch serpentinách jezdím, protože ty úzké lesní cestičky, kde mám pocit že s bídou vleze jedno auto v jednom směru a to osobní, tak jsem před sebou měla v protisměru autobus. Tak statečně jsem mu uhýbala, abychom se nesrazili, že jsem málem urvala přední nárazník na autu. Ten autobus kolem mě projel asi jen dva centimetry od zrcátka. Seděla jsem v autě a normálně jsem pištěla hrůzou, že mě celou očeše a nebo shodí ze srázu.
Autobus projel, ve mě by se nikdo ani krve nedořezal jak mi z toho bylo zle. Kouknu na auto a ten nárazník jsem skutečně očesala, jak jsem se snažila vyhnout. Naštěstí to nebylo stylem, že by držel ne světlometech, ale i tak mě to mrzelo, že s tím bylo hnuté a vyskočené z toho místa, kde měl být. Tak to mi taky moc na dobré náladě nepřidalo. Byla jsem někde uprostřed lesa, do toho mi Dita psala, kde jsem. Moje odpověď zněla: navigace hlásí 13km od cíle, ale neptej se mě, kde jsem. Byla jsem někde uprostřed lesů.
Zmoklá jak slepice, s omláceným fotoaparátem, na který jsem tolik šetřila a opatrovala jsem jej jako oko v hlavě, s česaným autem a ještě jsem už byla 3 hodiny na cestě. Myslela jsem, že mě trefí a že se mi snad už nic horšího nemůže stát.
MOHLO!!!!!! Nemohla jsem najít dům, kde Dita bydlela. Kroužila jsem okolo a hledala a hledala. Musela jsem zavolat, ať mě přijde najít. Naštěstí jsem byla kousek od domu.
Dovedete si představit jak jsem se asi cítila. Totálně pod psa. Naprosto rozhozená, rozklepaná. Civěla jsem na ní, ona na mě...cítila jsem se jak ..no škoda mluvit a zmohla jsem se jen, že nic horšího jsem snad v životě nezažila.
Sandra se mýlila, vrchol dne teprve měl přijít... Co jsem se trošku zvetila a uklidnila, mě Dita provedla zahradou, ukázala bylinky. A začala na mě tasit vše, co měla připraveného. Přátelé, odjížděla jsem s totálně narvaným kufrem.
Dita mě vzala do Priessnitzových lázní. Bylo tam krásně. Vyjely jsme úplně nahoru, záchytné parkoviště jsme minuly :D
Měly jsme hlad a tak mě Dita nalákala do nově zrekonstruované kavárny. Což o to, vypadala skutečně luxusně a tak jsme si řekly, zkusíme to. Dita tam také ještě nebyla a že se necháme překvapit.
Chtěly jsme si dopřát. Přátelé, to, že něco vypadá luxusně, ještě neznamená, že se tak budete mít :D
Abych to zkrátila, oběd jsem vrátila, že tohle odmítám jíst... Nechala jsem si tedy donést něco jiného, bylo to o poznání daleko lepší, ale do toho, abych byla překvapená, či spokojená to mělo daleko. Jedné velké plus ale bylo, že pan vrchní se choval velmi korektně, ani okem nemrkl a velmi zdvořile se ptal, co není v pořádku a co konkrétně mi nechutná a co bych změnila.
Poté jsme šly s Ditou na kolonádu, pááni tam bylo krásně ♥
Řekly jsme si, že si zajdeme do jiné restaurace či kavárny na výborný zákusek. Po cestě jsme se zastavili ještě v autě, něco jsme tam potřebovaly. A můj vrchol dne přišel.. Zadní kolo na autě bylo prázdné. Tak to jsem už nevydržela a normálně se rozbrečela. Za jeden den mi toho přišlo až sakra hodně.
Takový den jsem neměla ani nepamatuji. Dalo by se to počítat skutečně na roky, možná i pětiletku.
Naštěstí se zase našel hodný a vstřícný pán, který mi kolo vyměnil. Ještě že jsem měla rezervu! To mě dostalo už natolik, že jsme šli víte kam a né na zákusek.
Dita mě zase vzala domů, dala mi pořádnou porci nanukového dortu a kopec šlehačky :D tak jsem se zase uklidnila a pak teda jela domů. Myslím, že dojem jsem zanechala opravdu ohromný :D :D
Přijela jsem domů, v hlavě jsem měla jako v úlu a bylo mi zle.
Já jsem se tolik na to setkání těšila, že si užiju přírodu a to, že jsem bez dětí. Byla to taková malá noční můra :D ale Dita byla statečná :D

»
08. 07. 2016Život není ničím jiným, než cesta vlakem...

Život není ničím jiným, než cestou vlakem: skládající se z nastupování a vystupování, nehod, příjemných překvapení, ale též i samoty.

Narozením nasedáme do vlaku a střetáváme tam osoby, se kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu: naše rodiče. Bohužel pravda je jiná. Oni na nějaké stanici vystupují zbavujíce nás svojí citlivosti a nenahraditelné vazby k nim.

To ale nepřekáží tomu, aby nastoupili jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými. Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky.

Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt.Tací, kteří při cestování vyvolávají jen smutek… A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou připraveni stále pomoct nemohoucím. Mnozí po vystoupení zanechávají stálou stopu…

Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo. Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíce milujeme, obsadili místa ve vagonech, které jsou nejdál od toho našeho.
Proto budeme muset přežít naši cestu bez nich. Samozřejmě nic nebrání tomu, abychom se během cesty rozhodli, i když s těžkostmi opustili náš vagon a vypravili se k nim…
Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou.

Nevadí, tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávání a rozluček…Ale nikdy návratů.
A proto absolvujme naši cestu nejlépe, jak se dá. Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti.
Pamatujte, že v některém momentu cesty můžou koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět…
Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk, ale také se najde někdo, kdo nám bude rozumět..

Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci a dokonce ani ten kdo má místo po našem boku a já ještě dodám, že se ani nedozvíme jestli s někým máme stejnou cílovou stanici a která stanice je cíl jiných. Zamýšlím se, jestli ve chvíli, když vystoupím z vlaku pocítím nostalgii a věřím, že ano. Odloučit se od některých přátel, se kterými jsem cestovala bude bolestné.

Pro prosím učiňte vše, aby náš pobyt v tomto vlaku byl pokojný a hodný úsilí. Starejme se tak, aby když přijde chvíle vystupování, na našem prázdném místě zůstala stopa a milé vzpomínky pro ty, kteří pokračují v cestě.

Tobě, který jsi částí mého vlaku přeji šťastnou cestu!

»
25. 06. 2016Cílová stanice - přirozenost

Pokud přijmeš sám sebe takového, jaký jsi, stáváš se přirozeným.

Zmizí napětí, snaha „někam to dotáhnout“, přetvářky a manipulace.

Dostaví se úleva a nechuť na někoho jiného si hrát, než ve skutečnosti jsi.

Zjistíš, že máš více energie a chuti do života.

Když přijde hněv, dáš mu průchod a nejsi do něj zapletený.

Prostě ho prožiješ a víc ho sebou nenosíš – nedusíš jej v sobě a tak nenarůstá tlak, který by mohl přerůst v nenávist.

Ničemu se nebráníš a tím postupně všechny krajní emoce ztratí svou sílu.

Přijmeš zklamání stejně jako zamilovanost, únavu stejně jako nadšení.

Jíš, kdy máš hlad a spíš tak dlouho, kolik potřebuješ.

Postupně odložíš všechny techniky a metody, které nejsou pro tebe přirozené.

Poznáš je podle toho, že se do nich musíš nutit a přemlouvat se.

Reaguješ tak, jak to cítíš v danou chvíli.

Nakonec zmizí i strach, že tě někdo nebude mít rád takového, jaký opravdu jsi.

Jsi přirozený a tak pluješ ve svém vibračním proudu.

Necítíš k nikomu odpor, protože jsi spokojený sám se sebou.

Více se bavíš a vychutnáváš si vše přirozeně takové, jaké to je.

Přirozené totiž přitahuje přirozené.

Jestli hledáš vzrušující výlet, nastup do vlaku, který míří do stanice PŘIROZENOST.

Najdeš ji podle ukazatele „cítit se dobře“, který tam trvale směřuje.

»
24. 06. 20167 jedů, kterými se sami paralyzujeme

Proč se někteří lidé neposouvají z místa, když mají plná ústa změn? Protože slovo je mocné, ale hýbat s věcmi, natož s lidmi, neumí. Jeden nekomentovaný čin zmůže víc než vodopád slov bez činu. Ne, slovo neumí rozhýbat. Ale umí ochromit. Uštknout jako had. Jakých je 7 nejčastějších jedů, kterými (bohužel) můžeme paralyzovat sami sebe?
„Nemám na výběr“
Jed, který říká… Nic neměň, všechno je beztak už dané, nějak to do penálu doklepeš.
Přitom svůj životní příběh si píšeme rozhodnutími, jaké činíme. Je důležitější si ujasnit, kam směřujeme a proč, než se někam slepě hnát. Titaniku také nepomohla rychlost, s jakou chvátal k cíli. Ne, i jeho kapitán měl na výběr. Kdykoli Vás přepadne pokušení opakovat věci stejným způsobem, který Vás dělá nešťastným, zeptejte se sami sebe: „Chci být opravdu vězeň minulosti? Nebo se pokusím o jinou budoucnost?“
„Tak špatné, jak je to teď, to vždycky bude“
Jed, který říká… Rezignuj a nenáviď ty, kterým se daří lépe.
Pokud stojíte na dešti, nedivte se, že na Vás prší. Stačí popojít kus dál a může na Vás svítit slunce. Jistěže budete ještě chvilku provlhlí, ale ani bolest a frustrace neodejdou přes noc. Je velkým darem, že pomalu zapomínáme. O to snáz si špatné časy budeme připomínat a vážit si lepších dnů. Tak se rodí pokora. Řešením z každé šlamastyky je činnost. Vždy je lepší jít než čekat. Indiáni v Dakotě říkají: Když zjistíte, že sedíte na mrtvém koni, je lepší sesednout, než shánět větší bič, lepšího jezdce či věřit, že ožije.
„Kdekdo jiný je lepší než já“
Jed, který říká… Lehněte si rovnou do hrobu, tady jste už zbyteční.
Neplýtvejte energií na to, abyste si sráželi sebevědomí – na to se najde dostatek jiných lidí. Nejistota je jako Otesánek. Začnete ji vykrmovat a jednou Vás sežere. Přirozeně, že vždy se budete cítit méněcenní, pokud své slabiny začnete porovnávat se zářnými přednostmi jiných. Ne, každý má své vlastnosti a nemá logiku se vzájemně porovnávat.
„Je to nemožné“
Jed, který říká… Nemá cenu to zkoušet, ještě by to mohlo vyjít.
Abyste uspěli, musíte být tak trochu „nemožní“, blázni, snílkové. Musíte věřit, že něco neobvyklého, co se ještě nestalo, se stát může. Jen tak se rodí inovátoři, zlepšovatelé. Bez nich bychom dodnes jedli šťovík, malovali na zeď v jeskyni a čekali, kdy se mamut chytí do pasti. Realisté ještě nic nezměnili. Idealisté ano. Byli schopni jít do tmy a hledat vypínač, aby posléze pro všechny osvítili celý prostor. Ještě že Edison nebyl realista…
„Přeji si“
Jed, který říká… Počkej si, třeba na Tebe z nebe spadne pečený holub.
No, obvykle na lidi, kteří si toto říkají, padá z nebe něco úplně jiného z holuba. Nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je přestat mluvit o přáních a začít makat pro jejich splnění. Přání bez nároku na odměnu plní Ježíšek, ale ten chodí 1x v roce. Co zbylých 364 dní?
„Nezvládnu to“
Jed, který říká… Jsi slabší než Ty sám.
Život není krásný ani jednoduchý. Je dost zákeřný. Když Vám jednu ubalí, nechá Vás ležet na zemi, pokud to dovolíte, klidně do posledního dne. Kašle na Vás. Posteskem, že neumíte vstát, ho neobměkčíte. Seberte kuráž a postavte se. Naše síla není v tom, jak tvrdým ranám dokážeme čelit nebo uhnout, ale jak odolní budeme, když se po ráně odhodláme k dalšímu kroku. Jen ať si o Vás omlátí pravačku. Nedejte se. Jste silnější.
„Nemohlo se mi stát nic horšího“
Jed, který říká… Osud si na mě zasedl.
Nic není dobré nebo špatné. Umění být šťastný spočívá v tom, že jej dokážete uplatnit v jakékoli situaci, která Vás dostihne. Být vysmátý, když se Vám daří, umí každý. Ale překonat náročné chvíle, to znamená umět být šťastný. Pak pochopíte, že štěstí nebo neštěstí nezávisí na vnějších okolnostech, ale jen na Vašem přístupu a úhlu pohledu.

»
30. 05. 2016Čím víc zdůrazňujete světlo a pozitivně myslíte, tím větší prostor pro stín vytváříte

Pokud ale chcete dosáhnout seberealizace, musíte propojit své já se svým stínem. To je klíčem k životu. Lidé si myslí, že když myslí pozitivně, začnou se dít pěkné věci, ale vše probíhá podle zákona polarity a zákona rezonance. Čím víc zdůrazňujete světlo a pozitivně myslíte, tím větší prostor pro stín vytváříte. Jedině když se se svým stínem konfrontujete, můžete se stát opravdovými anděly pro ostatní.“

Během dětství a dospívání vytváříme stín, abychom utvořili svou osobnost a byli schopni přežít. Vytěsňujeme všechny křivdy, traumata, strachy, přizpůsobení a všemožné věci, které odmítáme tolerovat ve svém vědomí. Pokud se ale jako dospělí chceme vyvíjet, nezbývá než Pandořinu skříňku otevřít a potlačené věci opět vytáhnout na světlo.

»
27. 05. 2016Moudrost je schopnost rozlišovat, kterým zprávám věnovat pozornost a které pustit

Když se na vás lidé zlobí, nemluví s vámi laskavě nebo říka­jí nepravdivé věci, je nejlepší naučit se jim odpouštět. Je moud­ré učit se nereagovat na negativitu a strach druhých.

Mějte srdce otevřené a vycházejte z vyšších přístupů, z větší lásky a soucítění. Mnoho lidí mluví o potížích, obviňují druhé a svou zlobou a slovy vyvolávají v lidech nepříjemné pocity. Učte se nereagovat na ně rozzlobeně a raději obraťte svou pozornost na něco jiného.

Neurážejte se, protože urazit se je stejně zlé, jako urazit druhého. Když se urazíte, přispíváte k negativní energii, roz­prostřete ji kolem sebe a nakonec si můžete přitáhnout ještě více téhož. Dotčenost zavírá srdce a odvrací vás od vaší duše. Nenechte se znepokojit, když k vám lidé mluví ze zloby či strachu, protože vycházejí ze svého nižšího já. Učte se sou­středit na jejich větší já, neboť vše, na co se soustředíte a čemu věnujete pozornost, to vyvoláváte na povrch.

Když se soustředíte na velikost druhých, budete si přita­hovat vyšší myšlenky také o vás samotných. Vnímejte, že lidé dělají to nejlepší, co v dané chvíli umějí. Je důležité zaregistro­vat, kdy nemluví ze svého vyššího já. Odpovídejte jim jemně a se soucítěním, jako byste odpovídali malému dítěti, které ještě neví, jak jinak svou situaci vyřešit. Odpusťte jim a nechte to být. Lidé vás nemohou nijak zranit; to můžete udělat jen vy sami sobě – tím, jak na ně zareagujete. V tom spočívá vaše moc vládnout svému životu i tomu, jak jej prožíváte. Dokážete-li si vybírat své reakce, můžete se kdykoliv rozhodnout cítit radost a mír, a tak měnit svůj život.

Učte se ignorovat triviální a nedůležité věci, protože až pak budete mluvit o tom, co je opravdu důležité, budete slyšeni. Naučte se přijímat věci, na nichž až tak nezáleží, abyste mohli věnovat pozornost tomu, co je pro vás důležité. Věnuj­te pozornost lásce a harmonii a soustřeďte se na ni, protože pak snáze uvidíte dobro a moudrost. Nasměrujte anténu své mysli na to, co vás podporuje a nabíjí energií.
- z knihy Osobní síla skrze uvědomění, Sanaya Roman

»
26. 05. 2016Jak dosáhnout změny

Přestože klasické přísloví tvrdí, že změna je život, většina z nás má ke změnám rozporuplný vztah. Na jedné straně si je často přejeme, na straně druhé se jich obáváme. Abychom se mohli změnit nebo rozvíjet, musíme opustit takzvanou komfortní zónu.
„K rozvíjení pozitivní změny potřebuje člověk nespokojenost se současným stavem, vizi vytouženého budoucího stavu, schopnost překonat své strachy ze změny a první kroky k dosažení vize.“
Komfortní zóna představuje určitý prostor, který člověk obývá, je mu důvěrně známý. Vyzná se v něm, pobyt uvnitř nevyžaduje žádné zvláštní úsilí. V této zóně jednáme přirozeně a automaticky a jsme na ni zvyklí. Pokud tuto zónu překročíme, ocitneme se v zóně osobního rozvoje.
V dětství a mladí hranice naši konformní zóny překračujeme zcela přirozeně a naše zvědavost a touha po dobrodružství nám zajišťuje naše učení a rozvoj. Problém nastává, když se v naší komfortní zóně zabydlíme a nechceme se hnout z místa. Cítíme se sice pohodlně, ale zároveň stagnujeme, rezignujeme na své vize, přestáváme růst.
Co nás dokáže motivovat ke změně?
Abychom se pohnuli dál, potřebujeme obvykle motivaci. Motivaci můžeme definovat jako stav, který aktivizuje naše chování a dává mu směr. Na základní úrovni motivace směřuje chování k určité odměně, jež představuje příjemné pocity nebo omezuje pocity nepříjemné. Motivace tedy může být pozitivní nebo negativní.
Negativní motivace nastává, když nám naše zóna komfortu začne být těsná a přestane být pohodlná. Například když se změní vnější podmínky k horšímu nebo pokud se zvýší naše uvědomění o naší situaci. Často totiž zaměňujeme důvěrně známé za pohodlné a raději si nechceme připustit realitu, přestože se naše okolí diví, jak můžeme v dané situaci setrvávat.
Představte si, že máte nadváhu. Přibíráte plíživě kilo po kilu, občas si říkáte, že by bylo fajn zhubnout, ale v zásadě vám to nijak nevadí. Pak jednou zavítáte k doktorovi, a ten vám naměří vysoký tlak, vysoký cholesterol a řekne vám, že pokud s váhou něco rychle neuděláte, hrozí vám riziko infarktu.
To vás pravděpodobně donutí zamyslet se nad tím, zda byste neměli ve svém životě něco změnit. A stalo se to pouze tím, že lékař zvýšil vaše uvědomění o situaci.
Pokud zůstanete pouze u snění o krásce ze sousedství, nevystavujete se riziku, že vás odmítne.
Pohodlnější a také zábavnější způsob je samozřejmě pozitivní motivace. Pokud si dokážeme vytvořit natolik zajímavou a konkrétní vizi, která má sílu táhnout nás dopředu, je velká šance, že se hneme z místa.
V našem příkladě s nadváhou to může být představa, jak se zase budete všem líbit, obléknete se do svých oblíbených kalhot a vrátí se vám vaše fyzická kondice.
Typické bariéry změny
Kromě nechuti opustit zónu komfortu bývá nejčastější překážkou úspěšné změny náš strach, který nabývá nejrůznější podoby. Obvyklou bariérou změny bývá strach ze snění.
Mnoho lidí se bojí mít vize a raději zůstává i v myšlenkách ve své šedivé, ale bezpečné realitě. Pokud si dovolím mít sny o tom, jak by můj život mohl být lepší, začnu ho totiž konfrontovat s realitou, což nemusí být vždy příjemné.
Lidé, kteří se zarazili u těchto dveří, potřebují podporu, aby objevili skutečnou vizu a začali jí důvěřovat. Naše vnitřní dítě nám dává naši kreativitu, hravost, schopnost tvořit. Někdy se nám v průběhu života ztratí, jak to popisuje pohádka o Petru Panovi.
Přestože jsou pro nás lidé z našeho okolí důležití, jediný, kdo má právo hodnotit váš život, jste jen a jen vy.
Dovolit si znovu snít, zavítat do míst našeho dětství, vzpomenout si na všechny pohádkové postavy a hrdiny, s nimiž jsme se ztotožňovali, a vzít si trochu jejich energie, nám může pomoci rozfoukat opět uhlík našich snů a ambicí do plápolajícího plamene motivace.


Druhou bariérou je strach ze selhání. Někteří lidé si mnohé vysní, ale raději zůstávají ve světě fantazie, než aby se pustili do realizace. Pokud zůstanete pouze u snění o krásce ze sousedství, nevystavujete se riziku, že vás odmítne.

Další bariérou je strach z reakce okolí. Co na změnu řeknou ostatní? Dobře, podaří se vám změnit práci, která vás netěší, opustit partnera tyrana, zařídit si tříměsíční cestu do Indie, ale jak se na to bude dívat vaše okolí? Zde je důležité si uvědomit, že přestože jsou pro nás lidé z našeho okolí důležití, jediný, kdo má právo hodnotit váš život, jste jen a jen vy.

K rozvíjení pozitivní změny potřebuje člověk nespokojenost se současným stavem, vizi vytouženého budoucího stavu, schopnost překonat své strachy ze změny a první kroky k dosažení vize.
Vize bez nespokojenosti nemusí mít dostatek energie k pohybu. Nespokojenost bez vize bude postrádat směr, kterým se má pohnout a nevytvoří udržitelné výsledky.
Pokud je však krok z komfortní zóny příliš velký nebo nepatřičně směrovaný, může se stát, že nedokážeme novou situaci zpracovat. Proto je důležité vědět, jak velké vykročení vpřed si můžeme v dané chvíli dovolit.






www.zdrojpsychologie.cz

»
13. 05. 2016Intuice vs. zbožné přání

Jednou z prvních otázek, které mi lidé pokládají, když si začínají rozvíjet svůj šestý smysl,je: "Jak dokážete rozpoznat rozdíl mezi skutečnou intuicí a pouhým zbožným přáním?" To je dobrá otázka.

Dobrou zprávou je, že MŮŽETE poznat rozdíl, a to podle pocitů, které obojí vyvolává ve vašem těle.

To první, zbožné přání, působí rozrušeně.Nepůsobí stále. Narůstá, pak zase klesá, máte pocit, že na to tlačíte, různě se to vlní a není to ustáleno ve vašich myšlenkách ani ve vašem vnímání. Zatímco když se jedná o intuici, působí to... pravdivě. Každá buňka ve vašem těle je uvolněná. I když to, co vám přišlo na mysl, nemusí být zrovna dobrá zpráva, i když to, na co jste se naladili, není zrovna něco, co byste si chtěli přiznat nebo to přijmout, tak to zapadá. A něco ve vašem těle - opět se vraťte ke svému tělu - se při tom uvolní. Je to velmi ustálené a usazené.

Zbožné přání je doménou vašeho rozumu, a tak poskakuje kolem dokola. A je smíšeno i s energií vašich emocí, kdy se snažíte něco urvat nebo na něco tlačit. A tak už vám nezbývá místo pro to, aby se frekvence ustálila. Další známkou zbožného přání je to, že se mění. Nejprve říkáte jednu věc, pak zase něco jiného, zpochybňujete to, nevíte, zda tomu věřit, zkrátka nepůsobí tak vytrvale.

Zatímco když jde o intuici, je stejná ráno i večer, i během oběda... Je prostě stálá. Je vytrvalá. Nevlní se. Samozřejmě jsou toto jen základní poznávací znaky, kterým je třeba věnovat pozornost, ale většina lidí, s nimiž již spoustu let pracuji, to neumí rozlišit.

Máte-li nějaké zbožné přání, vybízím vás, abyste to řekli nahlas. Vykládejte o všem, co se děje, o každé myšlence, kterou máte, o každém pocitu, který vnímáte, prostě to řekněte nahlas, pak minutu počkejte a nechejte tuto vibraci, aby se ustálila. A pak se sami sebe nahlas zeptejte: "Je to skutečně pravda?" Je-li to zbožné přání, nebudete schopni odpovědět "Ano." Protože to nebudete cítit jako pravdu. Je-li to vaše intuice, bude to tak jasné, protože pravda neprochází výkyvy. A tak budete moci říct "Rozhodně ano." I když budete mít pocity jako "Nee, tohle nechci slyšet."

Tímto cvičením se tedy můžete naučit rozlišovat rozdíly tak, aniž byste se museli na cokoli ptát. Se vší láskou!

**Sonia Choquette

»
17. 04. 2016Jak na starosti...opravdu téma k zamyšlení.. Řešíte své problémy?

Psycholožka procházela po místnosti, zatímco publiku přednášela o zvládání stresu.
Když pozvedla sklenici s vodou, každý z přítomných očekával, že se zeptá
"Je sklenice z poloviny prázdná nebo z poloviny plná?"
Namísto toho se však pousmála a zeptala se lidí, kolik si myslí, že sklenice váží.
Odhadů bylo mnoho. Ona však řekla:
"Na skutečné hmotnosti nezáleží. Záleží na tom, jak dlouho sklenici držím.
Pokud ji držím minutu, není to žádný problém. Když ji budu držet hodinu, bude mě bolet paže.
Kdybych ji držela celý den, moje paže by se cítila paralyzovaná.
Každopádně, sklenice je stále stejně těžká, ale čím déle jidržím, tím těžší se zdá."
Pak pokračovala.
"Stres a starosti jsou stejné jako tato sklenice. Myslete na ně chvíli a nic se nestane.
Myslete na ně o něco déle a začnou vás zraňovat.
A budete-li se jimi zabývat celý den, budete se cítit paralyzovaní - neschopní cokoli udělat."
Je důležité nezapomínat své stresy uvolňovat.

Nezapomeňte svou sklenici včas odložit....

»


1 | 2
Vyzkoušejte také

webové stránky od r3d.cz