Ale nejvíce nás zraňují ti, které máme nejblíž, naše rodina. Máme pocit, že se pro druhé obětujeme, že se rozdáváme a pomáháme, a zpátky se nám nic nevrací.
A když to nepřichází, vnímáme to jako nespravedlnost. Požadujeme, aby druzí přiznali, že nám křivdu způsobili, a aby ji napravili.
Nespravedlivé chování druhých vůči sobě v sobě dusíme, přiživujeme stálými myšlenkami a vracením se k tomu, ale nejsme schopni nijak své rozhořčení, naštvanost a nespokojenost vyjádřit.
Nestavit ty, které milujeme, na první místo, nepodřizovat jim všechno, nerozdat se, ale myslet především na sebe.
Ale uvědomme si, že stáří je část života, našeho vlastního života, které si máme dostatečně užít s tím, co jsme v průběhu aktivní životní fáze nastřádali. Ne všechno rozdat a pak se cítit ukřivděný. Mysleme na sebe!
nebo cítí dusno ve vztazích mezi rodiči, v rodině. Dejme svým dětem hranice, ale především křídla!