Nejsme či jsme nebyli tvrdí jako náš žlučový kámen?
Nebyli jsme necitliví, nevšímaví a nebrali jsme radost sobě i druhým?
Nejsme utlačování, ubíjeni či ponižováni a nemlčíme náhodou?
Jak reagujeme, netutláme zlobu v sobě, či nekřičíme a nenadáváme na druhé?
Pokud si uvědomíme, že všichni lidé, a právě ti nejnepříjemnější, jsou těmi nejlepšími našimi trenéry, kteří nás učí být za každé situace láskou, tj. řešit ji nenásilně, není třeba se obávat kamenů ve žlučníku.
Přestaňme hodnotit a soudit druhé (i sebe), uvědomme si, že vše, opravdu cokoliv, je v pořádku, každý je jinde a potřebuje jinou školu – a nás učí jen tolerovat.
Je potřeba učit se sdělovat, co mě trápí, učit se projevovat své pocity, umět o nich mluvit. Žlučníkovými kameny trpí především ženy, a to přesně z toho důvodu, že dnes většina žen neumí jako ženy fungovat, komunikovat, milovat.