Zajímavosti z poradny

Nestyďte se za sebe a své rozhodnutí v minulosti

Stydět se za sebe, za svá osudová rozhodnutí v minulosti, za svou duši, nebo tělo, znamená postrádat lásku k sobě.

Pokud nemáš rád/a sám/sama sebe, nedokážeš se otevřít, a opravdově milovat ty, na kterých ti záleží. Je to patový stav. Strnulost duše. A to velmi vyčerpává, přešlapuješ na místě a nemůžeš prožívat to, co prožívat potřebuješ, aby tvá duše pochopila. Nečekej na podněty lásky k sobě zvenčí. Buduj se sebou úplně nový vztah, jako by ses poprvé zamiloval/a a viděl/a tu bytost, kterou jsi a vždy jsi byl/a, úplně novýma očima. Je tak krásná, úžasná a jedinečná. S novým vztahem k sobě začni hned teď, už na nic nečekej, neboť lepší příležitost, než teď, nikdy nenastane.

Dnes si dovoluj s plným vědomím od-pustit sám/sama sobě, protože ti jakýkoli pocit viny v životě neslouží k žádnému dobrému účelu, ale nutí tě stát strnule na jednom místě. S pocitem viny nevychovávej ani své děti, neřeš, kde jsi kdy udělal/a nějakou chybu, protože se přešlapováním v minulosti okrádáš o přítomný okamžik se svými dětmi (i dospělými) právě teď. Sebe i je. Miluj tu bytost, kterou ses stal/a a přijmi, že všechno, co se kdy v tvém životě stalo, je tvou součástí, kterou není třeba měnit. Ani tebe není třeba měnit. Jediné, co dnes měníš, je úhel pohledu, jakým se na sebe díváš, jak o sobě přemýšlíš a jak na základě toho jednáš. Zda jdeš ještě proti sobě, za něco se trestáš, nebo zda již kráčíš vědomě se sebou samým v harmonii a bezpodmínečném přijetí. Začni se na sebe dívat očima lásky a přijetí, každý den se zastav a řekni si několik laskavých vět.

Zasloužíš si laskavost jen tím, že jsi.
Ty nejsi ta myšlenka, která se ti vkrádá každý den do mysli a oslabuje tvé sebe-vědomí. Ty nejsi ta emoce, která tě proměňuje. Ty jsi podstata, na které není, co měnit. Proto přestaň měnit sebe sama a vyměň jen oči, které se dívají nesprávným směrem, uši, které nenaslouchají sobě, ale druhým.
Konec s obviňováním, souzením, krititikou sebe sama.
Konec s touhou změnit sebe, svou podstatu, pro podmínečné přijetí.
Jsi v naprostém pořádku.

A pusť si tuto píseň, jako bys jí zpíval/a sám/sama sobě. Vidět se poprvé očima lásky znamená vidět svou skutečnou podstatu a energii - je to jako vrátit se domů k někomu, kdo tě skutečně zná, kdo s tebou vše prožíval, každý den - jsi to ty.
https://www.youtube.com/watch?v=I4upTPDuHC8

Shumavan

»
Lpění je energie stagnace

Jestliže se život zastaví a nastane pocit stagnace, že se nic nedá změnit, s ničím pohnout, že je vše na nule a z této situace se nedá odejít, protože tu "existuje" mnoho důvodů, proč to nejde, pak je prospěšné podívat se na otázku lpění.

Většinou to bývá jediná palčivá myšlenka - pevná životní strategie, která stojí jako balvan v cestě a nelze přes ní obejít to, co už srdce ví, že neslouží životu.

A této životní strategie, která je zadaným plánem života budoucnosti, se myšlenky drží pevnou vůlí a nedá se to pustit.
Vždy se pro ní najde mnoho důvodů, které se díky víře v tuto strategii rozkošatí. Proč neodejít. Proč zůstat. Proč stále odcházet ze vztahu do vztahu. Proč nikdy nepřiznat, co skutečně cítím. Proč se trestat zas a znovu za něco, co se stalo dávno. Proč je to morální a dobré. Proč je to jediná jistota, kterou v životě mám a na kterou se mohu kdykoli spolehnout.

Tato životní strategie je Titanic. Je to zdánlivě nepotopitelná loď. Je jedno jestli díky ní pluješ v luxusní kajutě, nebo v třetí třídě. Potápí všechny - nejen tebe, ale i všechno okolo. Je to velmi pomalé potápění, těžko se zachytí, protože zdánlivě v životě přichází úplně jiné "problémy", které odvedou pozornost od skutečnosti, že tyto problémy jdou přes filtr této životní strategie. Co je zjevné je ztráta životní energie - velká únava a tlak na sebe sama, až vyčerpání. A to bývá moment, kdy se rozhoduje, zda se potopíš s tím, nebo nastoupíš do záchranného člunu.

Zkus prohlédnout tento životní balvan (strategii), který pro tebe znamenal dlouho požehnání, jako vše, co život přináší. Před něčím tě chránil. Podívej se na něj upřímně, i na všechny důvody, proč se ho zatím držet. Nepouštěj se ho hned, začni pomalými krůčky až dojdeš do bodu, kdy budeš připraven se přestat držet. Může to být hned teď, ale i mnohem později.

Moment opuštění je uvolněná přítomnost - proud zadržované stojící vody začne volně proudit a tehdy uvidíš, že všechno přichází do života úplně samo - přirozeně. Není třeba věnovat tomu celou svou životní energii.

Je to přirozené, svobodné, tvořící, tak jako ty, kdo to přirozeně vytváří, byť jsi si celou dobu myslel, že tvoříš skrze životní strategii a svou pevnou vůlí. Někdy se to jeví jako rozbouřený oceán, někdy jako klidná hladina. Plaveme proti proudu, vynakládáme hodně sil a nebo se necháme jen nést s důvěrou k tomu, kam nás to odnese. Bez strategie, nebo s ní. Vše je požehnáním.

»
Divoké matky

Reaguji na post mé kamarádky Renáta Ptáčníková.
Byla jsem jako ona a chtěla jsem stihnout všechno. Jenže jsem ztratila možnost být spontánní a veselá, byla jsem sešněrovaná. Okolnosti mě donutili, že to fakt nejde. Dokonalost a touhu chtít vše zvládnout, mě dostala na kolena (panika, strach…a nakonec jsem se zhroutila). A jak napsala má jedna známá Lucie i tohle je třeba zažít, aby si člověk uvědomil.
A tak v pondělky a pátky nepracuji, a tyto dny se snažím věnovat s ohledem na děti maximálně sobě. Třeba: neuvařím, objednám jídlo. Když dám Šimůnka po obědě spinkat/nejdu prát a ani uklízet, ale lehnu si do postele a zabíjím čas čtením, nebo jsem si nově nainstalovala do tabletu hru :D jooo to je odvaz. Mrhám časem a nedělám NIC. Jsme více venku, nebo někam jedeme. Když mi někdo volá, mám pochopení a chápu v jaké je situaci, ale skutečně vás nevezmu ani v pondělí a ani v pátek. Pokud ke mně chcete na konzultaci, určitě si to jde zařídit a přijít v jiné dny. A pokud ne, nevadí. Určitě naleznete jiného odborníka, který vám vyjde vstříc, jak si přejete, a já beru, že je to vše v naprostém pořádku. Jsem jedna a sama a nemůžu stihnout všechno. Nikdy mi tohle z klientů nevyčetl, naopak jsem vždy dostala přívětivého slova a pochopení, což mi pomohlo otevřít mou další komnatu a to komnatu zranitelnosti. Čím více se otevřu, tím více jsem zranitelnější, ale můžeme mít díky tomu k sobě daleko blíž a na společné práci je to velmi znát.
Za masky se už neschovávám, jsem autentická. Jsem svá a dává mi to sílu, kterou jsem tak dlouho hledala…
A tak jsem se stala divokou....Sandrou, matkou.

»
EGO? EGO!!

Myslela jsem si, že lidé dávno ví, že EGO není náš nepřítel. Je to kus nás. Jako je světlo a tma a mince má dvě strany. Tak i tohle je kus nás. Bojovat proti sobe je pošetilé, potlačovat sebe samu je pošetilejší ještě více.
Co přijmeme a proti čemi nebojujeme se stane náš přítel, který nemá potřebu křičet, prát se, přetlačovat...
Přijměte se se vším všudy. Je tolik úlevné si říct: "ano, i tohle jsem já a je to NAPROSTO v pořádku".

»
Jak jsem brala děti - byla jsem andělíčkářka

Kdysi opravdu dávno, snad před 10-ti lety jsem absolvovala regresi, která byla zaměřená na jeden můj problém a to samota. Dlouho mě to trápilo a neuměla jsem s tím nic dělat. Ukázalo se mi v regresi, že jsem vlastně už po několik životů "sama". V tomto konkrétním jsem bydlela hluboko v lese v chaloupce a byla jsem bylinkářka. Vím, že jsem pomáhala tajně ženám (šlechtě), které bydlely nedaleko v nějakém hradu. Byla jsem známá, ale samozřejmě jen z doslechu a taky kdo si co špital. Vyhledávali mě tajně, ale byla jsem ta zapovězená, jejíž jméno se nesmělo říkat nahlas. Vím, a viděla jsem, že můj domeček je plný sušených bylin a že chodívám tajným vchodem do hradu po točitém kamenném schodišti. Vždy tak, abych nebyla spatřena. Pomáhala jsem šlechtě s nemocema, porody…a ženám s krásou. Cítila jsem se, že je mi 80 let, v té době to samozřejmě bylo velmi nevídané, dožít se tak vysokého věku. Vypadal jsem však velmi mladě, krásně a půvabně. Vypadala jsem na 35 let (tolik je mi nyní). Ženám jsem také pomáhala udržet si krásu a mládí, což se mi dařilo. Kdysi mne však oslovila nějaká dvorní dáma a výsledek nebyl takový jak si představovala a prohlásila o mě, že jsem čarodějnice. Jednoho dne jsem byla ve své chaloupce a slyšela jsem z dáli dusot koní a řinčení zbroje. Věděla jsem co se chystá a proč za mnou jedou, věděla jsem, co mě čeká…nebránila jsem se. V mé chaloupce mě uvěznili a za živa upálili.

Po uplynutí spousty let od této regrese, jsem začala navštěvovat PhDr. Romanu Boháčovou a tam jsme skutečně objevili problém, mé samoty v tomto životě. Tak jak to v každé rodině chodí a v každé se něco děje, každá má svou linii danou a předává se vše, I to co by nemuselo… Tak jsem byla postavena ve svém dětství do role partnera a dětství jsem tudíž nemohal prožít, jak by se patřilo. Častokrát jsem hlídala svého mladšího bratra a tak jsem logicky nemohla hrát si s dětmi. Díky tomuto, jsem v tomto životě opět okusila svou samotu. Děti zpočátku pro mě chodily, ať jdu s nimi ven, ale když jsem nemohla a tolikrát jsem je odmítla, vykašlaly se na mě. Dodnes neumím pořádně navazovat přátelství, nebo se kamarádit. Neměla jsem se to kde naučit. Častokrát jsem sama, ale nějak jsem si na to zvykla a svou samotu už vyhledávám. Ono zvyk je železná košile. Umím se zabavit, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi občas nechybí nějaké družení.

Můj příběh, jak jsem nemohla mít děti určitě už znáte, psala jsem o něm a kdyby ne, tak je zde: http://www.sandraliving.cz/neznanaruc/muj-pribeh docela doplňuje tento příběh, I když vím, je to náročné čtení.

Je to několik let, zpětně co ke mě promlouvá má Duše skrze mé zážitky, kdy jsem přišla 4x o své dítě. Pořád mi chodilo do hlavy, že díky tomu, co jsem zažila bych mohla pomáhat ženám, které tohle potkalo také. Vždy jsem tuto myšlenku odehnala. Tento rok jsem si řekla, že to nebude jen tak, když mi to neustále chodí a vrací se. Nejprve jsem měla veliké pochybnosti, co bych komu říkala, dále jsem pochybovala o sobě samé, jestli to není nějaké volání po nezpracovaném traumatu. Věděla jsem rozumově, že ne, že jsem se tomu věnovala dostatečně. A stále jsem tušila, že v tom je ještě něco jiného, co je mi skryté. Ale stále jsem hledala proč NE. V roce 2017, když ke mě tato myšlenka přišla opětovně, řekla jsem si dobře, budu ji poslouchat a následovat. Vznikly stránky pro ženy, které přišly o své dítě. Nyní jich plnou poradnu.

Toto téma jsem nesčetněkrát zpracovávala a myslela jsem si, že tohle mám zvládnuto. Měla, až v květnu roku 2017 jsem se zůčastnila Astrokonstelací s tématem Tři ženy v nás. Objevovaly jsme v sobě Lilith (děvku), Lunu (matku), Venuši (dítě). Tam jsem se svým příběhem, kdy jsem přišla o své 4 děti byla opětovně konfrontována. Evidentně dle toho, co se událo jsem to měla velmi zpracováno a potřebovalo vše "kosmeticky" doladit. Hrála jsem Lunu a byla jsem velmi, velmi unavená a jediné co jsem neudělala, bylo že jsem tyto děti neuvedla do své nynější rodiny a nepředstavila je a neřekla o nich svým dětem. Vykonala jsem to. Bylo to milé, jemné a nenásilné. Má konstelace byla velmi krátká, klidná a něžná.

Před samotným stavěním si vlastní konstelace si z každou účastnicí těchto Astrokonstelací promluvila astroložka Martina Jirkovská z Prahy a řekla nám více o naší Lilith, Luně a Venuši v jakém je ascendentu apod. Také mi řekla, že jsem poradenský typ a že to, co dělám (Bachovy esence), že je dělám výborně a mám to v horoskopu. Dále mluvila o tom, že mám v horoskopu také nějakou pomoc, že někomu budu pomáhat a že je to dluh z minulosti. Dostaly jsme od masáží až nevím kde všude a že se to objeví. V tu chvíli mi to secvaklo a dostaly jsme se právě k mému projektu Něžná náruč - kdy pomáhám ženám, které přišly o své dítě (narozené či nenarozené). Martina vyhrkla, že to nechtěla říkat, ale nyní ji vše docvaklo, že jsem byla andělíčkářka. A nyní splácím svůj dluh.

Před těmito Astrokonstelacemi jsem aniž bych cokoliv jen tušila, zadala jedné krásné Duši, jestli by mi pro mé klientky vyrobila plstěná miminka, těhotné maminky a také maminky s miminky v náručí**. Po zjištění těchto všech informací, kdy mozaika zapadla do posledního střepu, přišel balík plný plstěných miminek. Věřím, že jednou se všemi ženami, se kterými jsme toto prováděly na jejich přání se jednou sejdeme a že všechny miminka jednou vrátím jejich maminkám.

Volání Duše je něco opravdu neskutečně kouzelného a mocného.

Sandra **tyto miminka, těhulky i maminky s miminky v náručí používáme při terapii či ženském kruhu pro lepší představivost, pro větší autenticitu, kdy se s miminkem loučíme, kdy jim vykládá jejich maminka jak jej miluje a co vše pro něj znamenalo a také pro lepší prožitek, odpoutání se.

»
Manželské a partnerské krize

„Můj muž má milenku (chcete-li…. Moje žena má milence…), jeden souběžný vztah jsem mu už kdysi odpustila, v dnešní době je to přeci skoro normální, že?

Ale je to tu zase…odejít nechci, máme hypotéku děti…Já se s tím ale nedokážu smířit, stále přemýšlím o tom, co zrovna a s kým dělá, pak mu to vyčtu. Hledám stopy…je to možná hloupé, ale prohlížím mu mobil, počítač i kapsy…Našel si ji přes internetovou seznamku…

Cítím se zraněná a ponížená, mám strach, co bude. Chci, aby se změnil …Chci žít normální život…“


Jistě jste již podobnou situaci slyšeli popisovat své blízké, známé, příbuzné, známé svých známých nebo ji, bohužel, prožíváte Vy sami ve svém osobním příběhu.

Často lidé hledají radu, jak řešit situaci či přemoci strach a odejít z (jejich úhlu pohledu), nefunkčního vztahu. Velké množství lidí hledajících odbornou pomoc se domnívá, že opuštěním partnera stojí na startu nového život. Většinou jsou překvapeni, že opak bývá pravdou.

Úkol (tedy v tomto případě odchod od partnera), který si dali jako vstupní podmínku pro změnu, je vlastně cílem velkého a složitého procesu osobní proměny.

Důležitým a prvním krokem ke změně je uvědomění si toho, že se právě ocitáme na začátku přerodu vlastních postojů a přesvědčení. Případný rozchod s partnerem bude až důsledkem našeho osobního posunu, změn, které jsme sami na sobě uskutečnili.


Svět každého člověka je unikátní a my jsme ho schopni vnímat jen prostřednictvím svého vlastního světa. Z tohoto pohledu se zákonitě musíme dopouštět chyb v hodnocení situace.

Spousta žen například trpí tím, že jim muži neprojevují dostatečnou náklonnost. Následně pak vyhodnotí, že nejsou skutečně milovány. Při bližším zkoumání situace často vyjde najevo, že muž se v rámci svých „mužských“ možností snaží, ale jeho úsilí není zachyceno, protože žena často trvá na jediném, specifickém projevu náklonnosti. Muž ji přitom „po svém“ denně dokazuje, že je mu s ní dobře, že o ni stojí.

Taková neporozumění mohou časem vyvolat na jedné straně frustraci muže, který vyčerpal svůj arsenál možností a stále není oceněn, na straně ženy pak vzrůstá napětí z toho, že se jí nedostává lásky dle jejich představ.

Nedoceněný muž bývá velice snadno řekněme „přístupným“ pro jiné ženy. I nevěra partnera může být důsledkem začarovaného kruhu nevědomého překračování hranic úcty k druhému člověku, který nejsme zatím sami u sebe způsobilí uvidět.

Vždy můžeme po druhém požadovat jen to, čeho jsme sami schopni.

Přecitlivělá žena zahrne vlnou výčitek svého manžela. Předjímá, jak bude zlomený a odzbrojený, jak se bude snažit o situaci přemýšlet až na práh nespavosti. Většinou následuje obrovský příval sebelítosti, pokud náhodou dotyčný muž večer zcela klidně a hlasitě usne.

Sebelítost, na jejímž konci stojí zklamání (všimněte si slova z-klamání, jeho základ tvoří slovo klam a klamán může být jen ten, kdo žije v klamu), je výsledkem aplikace jedinečného a unikátního vlastního světa na prožívání jiného člověka. To je vždy odlišné a je tedy nemožné očekávat od druhého identickou reakci na nastalou situaci.


Potíže v partnerství jsou téměř vždy potížemi, které máme sami se sebou, a prostřednictvím druhého člověka jsou nám pouze zjevovány.

Pokud přijmeme myšlenku, že svět je zrcadlem nás samých, pak to, jak se k nám partner chová, odráží míru naší vlastní sebeúcty.

Měnit můžeme tedy pouze a jen sami sebe. My jsme ti, kterými se zabýváme v rámci terapie. Změna vnitřní pak vždy iniciuje a vyvolá změnu vnější. I pro nás platí zákony akce a reakce.

Výše uvedeným směrem se mnohdy ubírá terapeutická práce. Snaží se zprostředkovat objektivní pohled na situaci, umožňuje nalézt a uvidět vlastní osobité zdroje k jejímu řešení.


Je důležité přijmout fakt, že úskalím musíme procházet skrze, nikoliv se snažit obejít poučení, kterých se nám má dostat.

Cesta k vlastní sebehodnotě se ubírá mnohdy přes skryté či jednoznačné „ne“ z úst těch, kterými chceme být oceňováni, přijímáni a milováni.


Žijeme v éře obrovské transformace lidského vědomí. Doba nás snažně nutí k hledání vlastních cest, mnohdy za cenu samoty a opouštění starých jistot.

Nic, co nestojí na pevném základě, nebude zachováno v nezměněné podobě - každý rok, který přichází, zesiluje tento vliv.

Roky předešlé nám nabízely možnost samostatně a postupně se rozhodnout pro vlastní cestu, nyní je tlak větší a vše se urychluje, nutí nás naučit se přijímat od života nejen to, co považujeme za dobré, ale i zkoušky, nesnáze a krize.

Jak téměř denně poznávám ve své praxi, cest k osobní i partnerské harmonii je mnoho a žádná z nich není lepší ani horší než jiná.

Každý člověk je neopakovatelný. Pro každého z nás je potřebná jiná míra zakoušení, abychom mohli prohlédnout situace, věznící nás na cestě k vyváženému a pokojnému bytí.

»
Jak jsem se stala egoistkou a začala žít

«Žít pro sebe» je věta, která mnohého poleká. Takový na sebe zaměřený život, jak každý ví, vede k sobectví, zkaženosti a úpadku mravů. Nakonec se člověk ocitne na šikmé ploše…

Jednoho dne však jsem si musela přiznat, že můj život mi vlastně tak docela nepatří. Že je v něm hrozně moc „musím“ a strašně málo „chci“. Pocit povinnosti tížil mé plány a sny jako kamenná deska a já jsem se dlouho pokoušela umravňovat tím, že mé povinnosti jsou něco jako posvátné texty do ní vytesané.

Až jsem se rozhodla, že toho mám dost! Už mě nebaví měnit svůj život v úložiště odpadu. Nehodlám už jako nějaký ponížený prosebníček stát a vysvětlovat, proč a jak jsem si dovolila postavit svůj zájem nad zájem jiných. Rozhodla jsem se, že je čas začít žít taky pro sebe. Zvolit si radost a ne skřípění zubů a autohypnózu. Žít podle lásky, ne podle požadavků.

Tak začal můj nehorázný asociální rok života pod heslem zdravého egoismu. „Zdravého“, možná spíš „rozumného“, je jistá záchranná výhrada, díky níž lidé okolo ve mně hned nerozpoznali narušitele obvyklého řádu věcí. Spousta lidí je doopravdy přesvědčena, že nejdřív musí přece člověk dostat pořádně zabrat, něco zkusit, obětovat se a když mu po tom všem zbudou síly a zdraví, může si teprve žít sám pro sebe.

Já jsem tak začala žít rovnou.

Sám voják v poli

Zpočátku jsem byla plná obav. Ideologicky jsem si nebyla nijak jistá v kramflecích, jenom jsem se držela ne zcela jasného, ale pevného přesvědčení, že takhle to musí být lepší. Měla jsem pocit, že se vydávám na plavbu kolem světa v nafukovacím člunu. A vůbec jsem si nebyla jistá, že já sama přežiju devátou vlnu „musů“, něčích očekávání a projekcí. Samozřejmě jsem netoužila stát se vyhnancem proto, že sama sobě nalepím štítek „egoistka“, jakkoli rozumná. Věděla jsem ale, že je to jediná cesta ke svobodě.

Můj plán byl pro okolí ztělesněním neslýchané drzosti. Dovolila jsem si opustit hru, v níž je zakázáno podrobit něčí právo na váš vlastní život pochybám. Přestala jsem se omlouvat za svá přání a plány, vysvětlovat a cítit se provinile, že chci být šťastná, mít klid a sama nakládat se svým časem.

Z vestičky do skafandru

Nejprve jsem se rozhodla slavnostně uzavřít kohout, jímž do mého života přitékaly stížnosti, nářky, výčitky, teskné monology a nenávistné tirády. Mám ráda své příbuzné, miluju své kamarádky, vážím si kolegů i starších sousedů. To však neznamená, že jejich mnohahodinové výlevy ve stylu „život je těžký“, „všecko je v háji a já jsem na tom nejhůř“ nebo „představ si, že ten bídák mi nezavolal“ se mají stát součástí mého života. Sundala jsem zkrátka ze svých dveří ceduli „Energetický dárce. Otevřeno 24 hodin denně“. Bylo to vnímáno jako vzpurný akt občanské neposlušnosti. «Tebe nezajímají podrobnosti něčího rodinného života, nemoci, splínu? Nejsi ochotná poslouchat obehranou kamarádčinu desku o jejím (pokolikáté už) zlomeném srdci? Čarodějnice! Na hranici s tebou!!!“

Když jsem jemně ale pevně přerušovala pokusy o poraženecké výlevy slovy: „Myslím, že tohle téma není milé ani mě, ani tobě, raději mi řekni…“, tlouklo mi srdce strachy jako o závod. Čekala jsem záplavu urážek a obvinění z duševní okoralosti. Kupodivu však moje ochota naslouchat něčemu dobrému vedla ke snaze si to dobré vybavit a začít o něm mluvit. Já sama jsem si navíc také odvykla stěžovat si a fňukat. Když člověk odmítá poslouchat nějaké chmurné historky, ztrácí zároveň chuť vyprávět je sám.

No ano, říkám „ne“

Pak přišlo to nejtěžší. Začít používat ono neetické, neslušné a pobuřující „ne“. Obvykle jsem totiž přikývla na jakoukoli více nebo méně uslzenou prosbu. Ostýchavost spolu s obavou, abych někomu neublížila, si se mnou dělaly, co chtěly. Bylo opravdu nepříjemné a trapné měnit obraz, který jsem o sobě v očích okolí vytvořila. Spadla jsem do pasti, kterou jsem si sama nastražila. Ale první rozhodné „ne“ jsem vyslovila. Pak už to šlo jako po másle. Známí byli v takovém šoku, jako bych před jejich očima spolkla živého králíka.

Vždycky jsem měla spoustu zájmů a byla bych je ráda naplnila a uplatnila. Skutečnost byla taková, že svůj volný čas jsem trávila dobrovolně nedobrovolnou činností. Zastupovala jsem zástupce, nahrazovala náhradníky, doprovázela po obchodech čísi příbuzné z Horní Dolní, hlídala jsem děti svých rozmazlených kamarádek, zatímco se marinovaly někde ve spa-salónu, zalévala jsem fíkusy a venčila psy. Z poslíčka se člověk velmi snadno stane otrokem. Já jsem se rozhodla říci této zářivé perspektivě „ne“.

Časem jsem se naučila oddělovat zrno od plev. Poznat, kde jde skutečně o prosbu o pomoc a kde o čistou manipulaci a parazitování. Oprávněné „ne“ se mi stalo ocelovou konstrukcí, která mi nedovolila uhýbat, mumlat a zapomínat sama na sebe.

Všichni jsou svobodní!

Tvrzení «nikdo není nikomu nic dlužen» zní opravdu dobře, v praxi je však obtížně uskutečnitelné. Odmítnout roli věčného dlužníka, povinného ustupovat a vyhovět, nebylo ani tak těžké, jako přestat sama vznášet požadavky a útočit na svobodnou vůli jiných lidí.

V dluhové propasti se ocitly i moje vztahy. Chřadly na vzájemné „já tobě všechno a ty mě nic“. Očekávání a nároky mohou zničit jak lásku, tak přátelství. Tuhle nerovnici jsem vyřešila jako v matematice. Stanovila jsem si podmínky od „nezbytné“ po „dostačující“. Přestala jsem žadonit o almužny pro své ego a tropit vzteklé scény, že můj drahoušek nehraje podle mých not. Jednoho dne jsem se odhodlala vkročit na bitevní pole jako parlamentář. Proseděli jsme celou noc v kuchyni, vypili tři litry kávy, poctivě jsme probrali úplně všechno a ráno jsme podepsali pakt o vzájemném uznání práva být sám sebou. Zkrátka jsme utekli ze zaprášeného jeviště věčného dramatu. Na svobodu. Dnes, jakmile se mi vnucuje pocit křivdy, že se nepostaral, nebyl pozorný, nesplnil mou prosbu i když přece měl, šeptám si jako mantru: „Všichni jsou svobodní!“

Zahřát, nezadusit

Touha po uznání a strach ze zavržení jsou záludné věci. Celý život jsem se obalovala známými a známými známých. Doslova jako ze strachu před zimou jsem se balila do jedné teplé peřiny po druhé. Až jsem najednou cítila, že sotva dýchám. Dusily mě, bránily mi v pohybu, ukolébávaly a uspávaly mě. Ale jak se jich zbavit, když jsou tak příjemné, teploučké a měkké? Rozumný egoista se však nebojí být sociálně obnažený, neschovává se před životem za zády nesčetných polopřátel, známých a příbuzných. A na dotaz: „Kolik máš přátel na Facebooku?“ klidně odpoví: „Dva“. Nebojí se být nejlepším přítelem sám sobě, být sám pro sebe zajímavý, potřebný a inspirující. V podstatě jsme všichni osamělí. Nejhorší však je, nemá-li člověk ani sám sebe.

Můj osobní svět

Přiznávám poctivě, že když jsem zahajovala svůj „egocentrický“ rok, chystala jsem se k hrdé samotě na síti i v realitě. Opovržlivé prskání „egoistka“ jako Geigerův počítač vyznačovalo zónu zamořenou neporozuměním. Vzdalovala jsem se jí čím dál víc. Můj život se chvíli zdál nezabydlený a prostorný. Jenomže příroda nesnáší prázdnotu. Velice brzy zaplnila můj mikrokomos věcmi a lidmi, jimž jsem „nová já“ šla s radostí vstříc.

Času, získaného na úkor nesmyslných povinností a upírských vztahů mi vůbec není líto pro ty, kdo ho skutečně potřebují. A není to žádná dobročinnost. Je to také egoismus. Dělám to především pro sebe, pro svou duši. Mám takové podezření, že rozumný egoista se časem proměňuje v rozumného humanistu. Sama jsem teprve na začátku té proměny, ale jsem na správné cestě.

Veronika Isajevová

»
Pomocí Bachových esencí vás vybičuji ke změnám ve vašem životě

Nějakou dobu sleduji své klienty, jejich reakce a jejich životy.
Přesně vím, k čemu Bachovky jsou a já vám to řeknu :) Jsou to namíchané kapičky na míru, to jooo. To víme všichni. Pracují parádně s našimi emocemi a pomáhají nám vytáhnout nevyřešené a konečně si zhmotnit to, co jsme tak dlouho sebou táhli, co jsme tak sebou dlouho vláčeli a nechtěli dlouho vidět.
Pomocí Bachových esencí však dostanete impuls a skutečnou touhu s tím něco udělat.

Ano, esence nemění lidi, ale vybičovávají ke změně myšlení a hluboké touze k tomu, něco změnit.

Měla jsem v úterý v poradně klienta, řekla jsem mu, že bohužel zázraky neumím slíbit a ani je nenabízím. Byl rád.
Řekli jsme si jasně a na rovinu, kam až mu mohu s Bachovkama pomoci a kde má pomoc končí. Byl vděčný.
Nyní potřebuje ze svého strachu, obav a vyvést ven, aby se mohl nadechnout.

Zklidní své emoce a strachy, které jej paralizují a poté najde odvahu se tomu svému "démonovi postavit. Až poté začne skutečná práce na sobě samém.
Až se bude cítit připraven, dostane kontakt, kde mu bude nabídnuta kvalifikovaná pomoc.

Abychom se v životě posunuli dál, potřebujeme jít k někomu, kdo né jen ukáže máte problém s matkou a trauma z dětství, ale potřebujete najít "hodináře",

Hodináře, který odklopí zadní víko a vysvětlí vám funkci každého kolečka. Tedy všeho, co se vám v životě odehrává a jakou funkci má kdo na koho. A proč se některé kolečko točí doprava a jiné do leva.
A proč neustále zažíváte to či ono a jaké návaznosti to má na vás a vy na okolí.

Ano, tohle všechno umím ♥

Ano, jsem strážkyně brány a pomáhám Vám najít cestu z propasti. Bránou však musíte projít sami.

Sandra

»
Příběh z poradny: Jaruška

Pomohla jste mi překonat velmi těžké období, místy je sice stále zataženo ale někdy neuškodí zavřít se do sebe a snažit se číst- ne vše je jen tak jak se člověk cítí.
Opravdu jsem nevěřila že kapičky tolik věcí změní a ovlivní. Maminka bojovala devět let s rakovinou a 7.února svůj boj prohrála, už v prosinci jsme věděli co se nezadržitelně blíží. Troufám si tvrdit, že jen díky esencím nastal zlom kdy jsem byla schopná být mamince na blízku a své prožívání zvládnout, abych jí dala co nejvíce radosti a potěšení z pohledu na nás a našeho společně stráveného času. Zoloft jsem vysadila a i velmi těžké obdob,í kdy jsem se bála jak budu oporou dceři, když sama nebudu schopná vše zpracovat, proběhlo až neuvěřitelně hladce, semknutě a intuitivně, zvládla jsem bolest nás obou, ničím jí nepoutala a i když tu stále je a připomíná se, je to jen krásné vzpomínání a vyplavení emocí. Za tu dobu co jsem měla kapičky se změnilo mnohem víc- máme hotové testy na genetice, čekáme na výsledky a oběma maličkým andílkům děkuji- mělo to tak být a dnes už vím proč. Vím že někde čeká dušička, která si nás vybrala a čeká až jí dovolíme zůstat. Našla jsem si práci kde bych se mohla stát zástupnou vedoucí a dostat kancelářskou práci- ano nebaví mě, ale budu mít při ní volnější ruce na to kam bych chtěla zkusit popojít. Zjistila jsem si informace ve dvou kouzelných krámcích jak začít když si chci být sama svou paní a dávat. Postupně sepisuji, čekám na vhodné místo a čas- jsem si totiž jistá že všechno přijde tak jak má a v krocích které jsou už dány, jen je třeba si jich všimnout a věřit že tu nejsou náhodou, vše co přijde je tu buď pro to abychom to zvládli, nebo pro to abychom se poučili a využili získanou zkušenost. Pomohla jste a já Vám za to děkuji. A jsem si jistá že se to dobro někde odrazí a vrátí se.

»
Příběh z poradny: Míša

RECENZE BACHOVÝCH ESENCÍ ♥
**tento příběh je velmi intimní, ale i přesto Míša šla se svou pravdou ven, aby pomohla i Vám ♥
Hezký sobotní večer, Sandři.
Podávám hlášení o průběhu mého "stavu" při kapání směsi :)
Asi po 4 dnech jsem cítila jakoby vnitřní chaos.
Poté mi do cesty přicházela různá zajímavá videa a informace odpovídající na mé vnitřní otázky.
Postupně mi vše dávalo smysl. Uskutečnil se i rozhovor s Pjerem La še´zem..
Pak jsem pochopila jednu zásadní věc, došla k uvědomění a od té doby se cítím jako bych se vznášela, vnitřně totálně klidná. Už 3 dny jsem se nedostala do situace, která by ve mě vyvolala křik. Nebo spíše, situace jsou pořád stejné, ale já zůstávám klidná.

Nevím, jestli si vzpomínáš, jak jsem ti psala o zneužití a o tom, jak se plácám a nevím co uvnitř mě mě nutí k tomu jendat tak agresivně a vztekle....

Stále jsem se zaměřovala na to zneužití, hledala, jak to přijmout. Já už to dávno přijala, odpustila, srovnala... ale stále jsem měla pocit, že něco není vyřešeno...
Pak mi došlo, že mě neranil ani tak ten zážitek samotný, který se mi přihodil. Ani rozvod rodičů. Ale vůbec jsem si neuvědomovala, možná nechtěla si uvědomit, že mě chyběla maminka. Já si nevybavím od mala až do 11 let přítomnost maminky, její obejmutí, oporu, ochranu... Prostě tam není.
Chyběla mi bezpodmínečná láska, proto jsem cítila tu prázdnotu, kterou jsem neuměla specifikovat.
Proto jsem jako malá stále krvácela z nosu, protože jsem tím vyjadřovala podvědomě, že potřebuji pozornost, máminu pozornost. Krvácela jsem tak často a hodně, že jsem musela být i hospitalizovaná, protože jsem ztratila vědomí....
Hlídala mě starší sestra. Vodila mne do školky, ze školky, pak mne hlídala do večera. Proto si maminku vůbec nevybavím... Možná s námi byla, o víkendech, ale já si to nepamatuji, nepamatuji si to proto, že jsem necítila její energii, její lásku. Ne tak často. Nebo nevím, proč v mých vzpomínkách není. VYbavuji si spíše chvíle, kdy jsem měla obrovský strach a toužila po její přítomnosti...ale ona tam nebyla...

A došla jsem k tomu, že právě proto se mi narodila dcera, ona mi tím neustálým voláním po pozornosti zrcadlí to moje malé vnitřní dítě, které touží po mateřské lásce. Po té bezpodmínečné lásce. Převládá u mne mužská energie.
Chci být zpět ženou, tou bohyní. Nevím jak, jediné co vím,že Mišce dávám lásku, přijetí, kterého mě se nedostalo a nebudu se k ní chovat tak, jak jsem zažívala já. Vím, že tohle je první krok na mé cestě k ženskosti. S maminkou mám hezký vztah. Necítím k ní sebemenší zlobu, výčitky nebo něco podobného. Miluji ji.
I vím, že jsem si tyto situace sama vybrala, zřejmě abych se naučila bezpodmínečné lásce...<3

Budu kapat dále, uvidíme kam mě to zavede.

Děkuji Míša

</